Neexistující kanalizace a omezené zdroje pitné vody neumožnily středověké společnosti pravidelné koupele či odvod splašek do podzemí. S všudypřítomným zápachem se potýkala nejen města, ale i šlechtická sídla. Hrady na tom byly paradoxně takřka nejhůře, protože se tu koncentrovalo velké množství lidí na malém místě. Kromě šlechticů zde bydlelo i služebnictvo, podkoní, kuchaři a další pracovní síly.

Ti všichni si museli několikrát za den někam odskočit - potřeby se vykonávaly do nádob, na latrínách nebo na hnojišti; exkrementy končily v hradním příkopu nebo u paty hradu a pravidelně se odtud vyvážely.

Aby šlechta nemusela chodit příliš daleko od komnat, zdi hradů bývaly opatřeny tzv. prevéty, tedy kamennými či dřevěnými arkýři, odkud po vykonání potřeby splašky padaly rovnou do příkopu. Prevéty jsou dodnes k vidění například na Přimdě, Šternberku, Karlštejně či Kašperku.

Pokud jste někdy zaslechli, že se prevétům říkávalo ve staré češtině "výsernice", jde o fámu. Tento termín vědci v historických spisech nedohledali a byl zřejmě vymyšlen nějakým vtipálkem až po roce 2000.

Zárodky kanalizace se během středověku objevovaly překvapivě u klášterů; ačkoli církevní představitelé své ovečky od čistoty těla odrazovali, puch splašků jim vadil. "První kanalizací nebo spíše odvodněním byla stavba štoly ze Strahovského kláštera, která vznikla někdy ve čtyřicátých letech 12. století, a odváděla přebytečnou vodu z kláštera směrem na Malou Stranu," uvedl archivář Pražských vodovodů a kanalizací Jaroslav Jásek pro server Radio.cz.

Strouhy odvádějící splašky do potoků patřily ve středověku k luxusním řešením. Většina obyvatel hradů si musela na zápach zvyknout. Úroveň čistoty se nicméně lišila od sídla k sídlu, záleželo jen na pánech, jak často nechávali odpad z příkopů vyvážet.

Rovněž není tak docela pravda, že by se lidé ve středověku vůbec nemyli. Koupel si sice mohli dopřávat jen nejbohatší vrstvy, ošplíchnutí těla vodou z vědra se však praktikovalo běžně.