Na rozdíl od starověkého Řecka a Říma, kde byla hygiena standardní a oblíbenou součástí osobního i společenského života a každá vila aristokrata většinou obsahovala soukromé lázně, ve středověku na hradech tomu bylo obráceně.
S pádem Římské říše se vytratila i vysoká společenská úroveň, včetně péče o tělo. Germánská, potažmo Franská a dále na východ Slovanská společnost, již nevyžadovala výraznější hygienu či hygienické návyky, stejně jako celkový způsob života.
Vrchnost na středověkých hradech základní hygienu dodržovala
Záleželo na geografické poloze
Sprchy, záchody nebo umyvadla – nic z toho na hradech nebylo, vyjma solitérních keramických „umývadel“, je byly v pokojích těch nejbohatších. Běžní obyvatelé hradů proto často skutečně zapáchali, a možná i odtud se objevilo rčení „To je smradu jako v hradu“. Podívejme se, jestli je toto rčení skutečně pravdivé.
Mluvíme-li tedy o raném středověku, je nízká úroveň hygieny v podstatě dobový fakt. Během vývoje je důležité odlišovat romanizovanou část Evropy a zbylou část kontinentu, tedy východně od Rýna a severně od Dunaje, která se nemohla odkazovat k antické civilizaci a následně z ní čerpat její znalosti a vynálezy.
Od 13. do 15. století – dlouhý krok k lepší hygieně
V českých zemích zůstávala úroveň hygieny na nízké úrovni i na počátku vrcholného středověku, tedy ve 13. století. Společností již napevno prostoupila křesťanská víra a její hodnoty a představy. Bohužel, podle církve byla hygiena, tedy časté koupání a mytí se, nežádoucí, ba trestuhodné. Spíše než čistotu těla, tedy pouhé tělesné schránky, prosazovala vnitřní čistotu, tedy čistotu duše.
Ve 13. až 15. století však situace na hradech tak špatná nebyla. Co se týče tělesného zápachu, ten platil i zde, i když je otázkou, nakolik šlo o pach těla a nakolik hrál roli zápach oblečení, jehož frekvence praní také nebyla nejvyšší. Ač měl hradní pán a další lidé na jeho společenské úrovni k dispozici čistou vodu, lidé si obvykle neumývali celé tělo. Většinou si jen oplachovali obličej, ruce a další části těla, kam pohodlně dosáhli, popřípadě intimní partie.
Moderní, zrenovovaná středověká toaleta
Lázně existovaly!
Koupel jako takovou již pozdější středověk znal a praktikoval, ovšem ne příliš často, ať už to bylo z důvodu církevního výkladu, či zkrátka toho, že úplnou čistotu středověký člověk nevyžadoval. Elita proto nějakou základní hygienu dodržovala.
Již z dřívější doby jsou v českých zemích doloženy lázně. Například v době Václava IV. byly lázně a činnosti s ní spojené vysoce hodnoceny. Lázně dokonce byly mnohdy součástí hradního vybavení. Dodnes dochované relikty parních lázní existují například ve Vranově nad Dyjí, původně středověkém hradě.
Ovšem ani častá návštěva lázní, ve které mohla elita spatřit i jiné radovánky, jako byla služba tzv. lazebnic, nespočívala čistě v osobní hygieně, ale spíše se jednalo o komunální hygienu. Lázně tedy sloužily k odpočinku, ale také k setkávání se s vlivnými a mocnými dvořany.
Hrady – stále sídla vrchnosti
Traduje se, že některá sídla byla opuštěna proto, že se nedal vydržet zápach zdržující se v místnostech. Koupelny v dnešním slova smyslu v té době neexistovaly vůbec, protože některé hrady ani neměly vlastní zdroj vody.
Ani toalety na hradě neexistovaly, a to ani suché: Kdo by do skály, na níž hrad stojí, hloubil dlouhé jámy? Problém splašků se vyřešil elegantně. Kolem každého velkého hradu byl vykopán příkop a toalety byly vybudovány nad ním. Splašky tak putovaly rovnou do příkopu. Hrad tedy patřičně zaváněl zvenku i zevnitř. Někdy byly splašky dokonce používány i při obraně hradu při útoku na nepřátele.
Tato tvrzení jsou pravdou jen částečně: Pokud totiž hrad takový příkop neměl a záchody byly stejně zabudovány do arkýřů, které vyčnívaly ze zdi nad skálou, na níž byl hrad postaven, lidské exkrementy padaly z hradu někam hluboko do propasti. V okolí hradu byl tedy zápach do jisté míry neodmyslitelný, ale nebyl tak strašný.
Klasická středověká výsernice
Hradní záchody měly celkem přiléhavý český název výsernice. Takže když chtěl hradní pán vypadat jako vzdělanec, mohl místo názvu výsernice použít z francouzštiny pocházející název prevét. Od tohoto slova je pro změnu odvozeno dnes již trochu zastaralé slovo prevít.
Označíte-li někoho za prevíta, je to stejné, jako kdybyste o něm řekli že je výsernice, neboli hajzl. Naše české slovo hajzl zase pochází ze slova Häusl (čti hejzl), což v německém nářečí znamená domeček.
Skutečné utrpení v ulicích
Na ulicích samotných středověkých měst, kde se běžně vylévaly výkaly z oken přímo na ulici, bylo smradu jistě mnohem více než v hradu. Dobové kroniky mluví o nesnesitelném zápachu … A k němu je ještě nutné připočítat zápach špíny, která zůstávala na oblečení, zápach úst apod. Nejhorší situace pak byla ve městech, kde lidé žili blízko sebe, neexistovala kanalizace a všechen odpad se tak sypal před dům přímo na ulici.
Tělesný pach, zpocené tělo, dlouhé vlasy a neupravené vousy středověký člověk vnímal úplně jinak, než by tomu bylo dnes.
Jak to tedy vypadá, možná, že smrad (jako) v hradu byl, ale ne z toalet, ale spíše z nemytých těl jeho obyvatel. Hrozivý byl i smrad z kouře unikajícího z otevřených topenišť.
Zdroje:
