Musíme uznat, že Římané skutečně věnovali pozornost očistě těla, pravidelně se koupali v čisté ohřáté vodě a natírali si pokožku vonnými oleji. Dokonce si i čistili zuby - avšak právě v tomto bodě to s tou hygienou začíná být poněkud sporné. Dobové zubní pasty bychom totiž dnes do úst určitě nevzali. Při troše štěstí obsahovaly jen prášek z oslích zubů, v horším případě se v nich nacházely i výtažky z myších a zaječích mozků. K bělení zubů se používaly drcené lastury ústřic, které chrup možná vybělily, ale zároveň zničily zubní sklovinu.

Šetrnější a levnější byly výplachy ústní dutiny, k nimž jste nemuseli kupovat žádnou speciální ústní vodu. Postačila vám vaše vlastní ranní moč. Jakkoli to zní nechutně, Římané na moč nedali dopustit a uchovávali ji v nádobách, aby ji následně využili k ústní hygieně a praní prádla nebo ji prodali koželuhům. Vzhledem k tomu, že moč obsahuje čpavek, bělicí účinky skutečně mít bude a Římané tedy v tomto ohledu nebyli tak zcela mimo. Když si ale představíte, že obsah nočníku lijete do pračky, nebo dokonce do vlastních úst, jistě se vám udělá nevolno.

Jedna houba vládne všem

Veřejné latríny byly skvělým vynálezem, díky němuž lidé nekáleli na ulici (nebo alespoň ne tolik). K dnešním veřejným záchodkům vonícím Savem však měly daleko. Lidé na nich sedávali vedle sebe jako slepice na hřadě a museli doufat, že nevychytají tlustého souseda, protože na každého vycházelo asi jen 50 cm místa. Toaletní papír ještě neexistoval, takže po vykonání potřeby bylo nutno omýt si zadnici houbou připevněnou k dřevěné tyčce. Houba se pak opláchla ve vodě či v octu, aby ji mohl použít další příchozí.

Odpadní jáma se přirozeně vyvážela až poté, co se zcela naplnila. Mezitím se okolo ní množily krysy. Usednutí na latrínu proto v sobě vždy neslo riziko, že vás některá kousne do intimních míst. Není divu, že na zdech římských veřejných záchodů bývala často vyobrazena bohyně štěstěny Fortuna.

Parazitů jako ve středověku

Byli alespoň staří Římané zdravější, když se pravidelně koupali? Ne tak docela. Když Piers Mitchell z univerzity v Cambridge porovnával výskyt střevních parazitů u různých starověkých a středověkých populací, dospěl k překvapivému zjištění, že římská hygiena nemoci trávicí soustavy nijak nepotlačila. Naopak. Škrkavky, bičíkovci a úplavice trápily Římany mnohem častěji než národy v době bronzové a železné. Podle Mitchella to mohla způsobit praxe hnojit pole lidskými fekáliemi. Vajíčka přežila na polích a spolu se sklizenou úrodou se dostala zpět do stravy.

Římany kromě toho sužovaly také blechy a vši; Mitchell nenašel žádný rozdíl mezi jejich výskytem ve starém Římě a ve středověkém Yorku. Koupele a kanalizace tedy samy o sobě k čistotě a zdraví nestačily. Pořád to ale v Římě vonělo určitě mnohem lépe než třeba v rudolfínské Praze.

Zdroje: www.documentarytube.com, theconversation.com