Snad nejhorší hygienické podmínky v evropské historii zavládly v průběhu 16. a 17. století, kdy rapidně narostl počet obyvatel ve městech a nebývale se zalidnily i panovnické dvory. Anglický král Jindřich VIII. utíkal před zápachem na venkov, francouzský panovník Ludvík XIV. se ve Versailles brodil zvířecími i lidskými výkaly. K tomu se ve společnosti rozmohla víra, že voda přenáší nemoci, a člověk by se tudíž měl omývat co nejméně.
Zdravotní řád a koupele
Změny k lepšímu začali podnikat až panovníci ve století osmnáctém - jednak pod vlivem osvícení a jednak z důvodu, že se to už opravdu nedalo vydržet. Marie Terezie si osobně velmi potrpěla na hygienické návyky a důsledně k nim vedla i své děti. V roce 1752 vydala pro české země zdravotní řád, jímž se snažila přinutit zdravotníky k řádnému vzdělání a omezit šíření smrtelných epidemií. Díky tomu vznikly první orgány státní zdravotní správy, které dohlížely na hygienu v nemocnicích, sirotčincích a chudobincích.
Marie Terezie
Marie Terezie rovněž propagovala pravidelné koupele a dámy z vyšších vrstev si je skutečně oblíbily. Byl tu však jeden problém - stud a náboženské přesvědčení jim nedovolovaly pohlédnout na vlastní nahé tělo. Koupaly se proto v košilích, které se dokonce staly jednou ze základních položek nevěstiny výbavy.
Při převlékání ze šatů do koupací košile ženy obvykle zavíraly oči a pokud nějakým nedopatřením své intimní partie přecijen zahlédly, rychle se pokřižovaly. Na druhé straně ale neváhaly během své ranní koupele přijmout návštěvu přítelkyně či příbuzné.
Matka zabodovala, syn to přehnal
Měšťanské a chudší venkovské rodiny si navykly koupat se každou sobotu a aspoň jednou týdně si měnit prádlo. Místo drahé vany používaly necky či dřevěné kádě. Standardem se stalo každodenní mytí rukou a obličeje v keramických umyvadlech.
Karl Brjullov - Italské ráno
V hygienických šlépějích Marie Terezie kráčel i její následník Josef II., avšak jeho reformy se setkávaly s mnohem menším pochopením. Jeden z patentů například zrušil městské hřbitovy u kostelů a nakázal napříště pohřbívat nebožtíky za branami města, a to do minimální hloubky 1,9 metru. Josef se totiž osvíceně obával, že rozklad mělce pohřbených mrtvol šíří po městě nejrůznější choroby, zvláště pokud zesnulí před smrtí trpěli nějakou nakažlivou nemocí. Prostým věřícím obyvatelům se však těžko vysvětlovalo, že už nemohou ukládat své milované do posvěcené farní půdy. A tak císaře Josefa II. docenila teprve dnešní doba.
Zdroje: https://www.vitalia.cz/, https://plzenoviny.cz/, https://eurozpravy.cz/
