Jaký byl ideál krásy v 17. století? Dnes by se muži od takových žen odvraceli

Peter Paul Rubens, cca 1630–1632

Peter Paul Rubens, cca 1630–1632

Foto: Profimedia.CZ

Se štíhlou postavičkou a kůží krásně opálenou od letního sluníčka by dnešní ženy v 17. století působily jako chudé pradleny z dědiny. Stejně přehlíživě by se tehdejší smetánka dívala na vypracované svaly moderních mužů, kteří tráví hodiny v posilovně. Asi dřevorubci, ne? Každá doba měla vlastní preference, co se týkalo fyzických půvabů. Ideál 17. století byl ve srovnání s dnešním světem obzvláště bizarní.

Baroko milovalo oblé tvary, a to nejen v umění a architektuře. Za mimořádně krásnou byla považována dáma, která měla kulatý či aspoň oválný obličej, vysoko položené obočí a dvojitou bradu. Dolíčky v tvářích znamenaly velké plus a cenily se rovněž veliké oči, nejlépe sytě modré nebo temně hnědé barvy. Ústa měla být naopak malá a opět zaoblená. Trochu problematické byly zuby; bílým a pravidelným chrupem se v 17. století mohla pochlubit málokterá žena. Zářivý úsměv proto zůstal ideálem spíš jen v teoretické rovině.

Peter Paul Rubens - portrét autorovy druhé manželky, 1638Peter Paul Rubens - portrét autorovy druhé manželky, 1638Zdroj: Profimedia.CZ

Podle ananasu poznáš šlechtičnu

Šlo o dobu, kdy evropské země upustily od středověkých norem přikazujících poddaným nosit určité oblečení, aby se odlišili od pánů. Znamenalo to, že měšťanky se mohly oblékat jako šlechtičny, pokud si to mohly finančně dovolit. Smetánka proto začala hledat nové způsoby, jak se od příslušníků nižších vrstev vizuálně odlišit.

Znakem elity se přirozeně staly nejdražší látky a šperky, na které hned tak někdo peníze neměl. Mimořádně vzácnými však byly i exotické plody dovážené ze zámoří. Například ananas bylo vysloveně škoda sníst. Dámy si ho raději braly na vycházky a do společnosti podobně, jako dnes nosíme kabelku. Anglický král Karel II. se s ním dokonce nechal i vyobrazit na malířském plátně.

Marie Duplessis

Toto byly nejkrásnější ženy 19. století. Obstály by i dnes?

Když už jsme se zmínili o plátnech, je vhodné přiblížit ještě jednu dobovou zajímavost. Pokud vám při návštěvě starých zámků připadá, že všechny barokní šlechtičny na obrazech vypadají až nápadně stejně, pak vězte, že šlo nejspíš o záměr autora a jeho klientky. Stejně jako dnes retušujeme vlastní fotografie, abychom na nich vypadali lépe, tak i bohaté dámy v 17. století žádaly malíře, aby jejich obrazy co nejvíce přiblížil ideálu doby. Realistické portréty se staly hitem o něco později.

Portrét mladého muže, autor: Bartholomeus van der Helst, cca 1647-70Portrét mladého muže, autor: Bartholomeus van der Helst, cca 1647-70Zdroj: Shutterstock.com

Obezita byla trendy

Kdo byl bohatý, mohl se i dobře najíst a dopřávat si další vzácné komodity typu cukr. Obtloustlá postava proto nepředstavovala žádný handicap, ať šlo o ženy či muže. Naopak, naducaná bříška byla v kurzu. Na ženských křivkách se obdivovala zaoblenost a měkkost, a příliš svalnatí neměli být ani urození muži. Svaly totiž byly znakem manuálně pracující spodiny.

Madame de Pompadour, módní ikona 18. století

Ideál krásné v 18. století by dnes vzbuzoval posměch. K čemu všemu ženy svolily?

Naprostým trendem pak byla v baroku bělostná, až průsvitná pleť, pod kterou se jasně rýsovaly modré žilky. Tmavší odstíny kůže se opět spojovaly s pracujícím lidem, který se při lopotě nemohl vyhnout slunečním paprskům. Zato povinnostmi nesvázané dámy se jim vyhýbaly jak čert kříži. Pokud si vyšly na procházku, nezapomněly s sebou vzít slunečník, a někdy dokonce nosily na obličejích masky, aby měly jistotu, že jim slunce odstín pleti nepozmění. Bledá kůže byla velmi populární i z důvodu, že symbolizovala duchovní a panenskou čistotu. Žena s alabastrovou pletí se tak mužům jevila jako andělská bytost, které nebylo možné odolat.

Zdroje: partylike1660.com, madameisistoilette.blogspot.com, www.wondersandmarvels.com

Akční letáky