Drahé byly například paruky. Ty ale původně nebyly určeny pro dámy, jejich módu zavedl už v 17. století král Ludvík XIII. poté, co začal předčasně plešatět. Ženy z urozených kruhů dávaly ještě o sto let později přednost účesům z vlastních vlasů, doplněných o příčesky a různé ozdoby. Vlasy i paruky se posypávaly pudrem, který měl hlavně bránit mastnotě, ale šlechta ho používala i k oživení či k celkové změně odstínu vlasů. Pudr totiž nemusel být jen bílý, prodávaly se i pudry různě barevné, včetně růžových a fialových.
Bylo žádoucí, aby vlasy urozené dámy byly zvlněné a nakadeřené. Objem se jim přidával s pomocí nahřívací kulmy a pokud si dáma přála vyšší účes, musela na hlavě strpět šablonu z vlny, koudeli nebo drátu, přes kterou se vlasy natáhly a upevnily jehlicemi.
Georgiana Cavendish, vévodkyně z Devonshire
Ovoce a pštrosí pera
V 70. letech 18. století dosáhla móda vysokých účesů ve Francii takového extrému, že dámy stěží prošly dveřmi. Do vlasů se nezaplétaly jen květiny, mašle a šperky, ale také ptačí pera i předměty nesoucí určitou symboliku. Například na podzim účes zdobilo sezonní ovoce, na jaře to mohlo být ptačí hnízdo... originalitě se meze nekladly. Výstřední francouzská móda nakrátko přeskočila i do Anglie. V roce 1774 vyvolala vévodkyně z Devonshiru poprask, když vyrazila na společenskou akci s pštrosími pery ve vlasech. Kamarádky od dvora ji nicméně ihned začaly napodobovat. (Zdroj: demodecouture.com)
Ideálem krásy zůstávala bělostná pleť; šlechtičny se ovšem na přirozenou bělobu své pleti nespoléhaly a nosily silné vrstvy bílého make-upu, většinou zhotoveného na bázi olova. Otravy nebyly ojedinělým jevem, olověné kosmetické přípravky se staly osudnými například vyhlášené anglické kurtizáně Kitty Fisher, která zemřela ve věku pouhých 25 let.
Prominentní kurtizána Kitty Fisher zřejmě zemřela na následky otravy olovem.
Už v 18. století dámy trápilo akné. Léčilo se pastou s příměsí rtuti, což byl další jed, který pleti nemohl nijak prospět, spíše naopak. Prosté ženy z lidu vlastně měly štěstí, že na takové přípravky finančně nedosáhly a vymyslely si vlastní, bezpečnější recepturu: v říční vodě povařily telecí kopyto a ve vývaru rozmočily chléb s máslem. Tuto hmotu si pak nanesly na obličej a doufaly, že se tím nevzhledných pupínků zbaví.
Chudinky zrzky!
Co se týkalo vzhledu a postavy, baculaté baroko se už v 18. století nenosilo. Z roku 1722 se Angličanům dochovala tato definice ženské krásy: "Ideální dáma je štíhlá a blonďatá, se širokými hýžděmi, malými ňadry, malým nosem a červenými rty." (Zdroj: www.rmg.co.uk)
Módnímu diktátu ve Francii nikterak nevadilo, pokud měla žena vlasy kaštanové, tmavé až černé, hlavně když nebyly zrzavé. Rusovlásky si proto vlasy zásadně barvily a obličej oplachovaly olověnými přípravky, aby se zbavily nežádoucích pih. A jak se žena v 18. století zbavovala vrásek? Před spaním si pleť pomazala šťávou z cibule smíchanou s rozmačkaným ananasem. Konečně aspoň jeden recept, který by možná uspěl i v dnešní době...
