Ideální muž byl prostě dokonalý
O tom, jak měl vypadat ideál antického muže, se ví poměrně dost. Spojení fyzické krásy se skvělými duševními vlastnostmi člověka jako takového bylo typickým způsobem vnímání mužů v antickém Řecku. Krása a fyzično byly důkazem intelektu a kvality člověka s téměř božským původem. Slovem "kaloskagathos" Řekové označovali právě nebývalou fyzickou krásu a dobrotu člověka v jednom.
Řecký ideál prosazoval jednotu ducha a těla.
Mužský ideál byl realitou
Odborníci se velmi dlouho domnívali, že extrémně fyzicky zdatní muži zpodobnění na malbách či sochách jsou jen jakýmsi zbožným přáním. Opak se ukázal pravdou. Archeologové objevili i důkazy o tom, že sochy vznikaly na základě odlitků skutečných mužů. Antičtí mistři často na sochách zmenšili jen proporce mužského přirození, aby podle jejich standardů nepůsobilo umělecké dílo směšně či vulgárně. Muži vytesaní do kamene či ulití z bronzu nebyli jen toužebným přáním, ale skutečnými živoucími atlety a fešáky své doby.
Mužská krása byl ve starém Řecku vnímána docela jinak než ta ženská.
Ideální kráska byla prostě ženská!
Co ale víme o ženském ideálu? Antické ženy byly také předlohou mnohých soch, a proto známe jejich podobu docela dobře. Vzhledem k tomu, že víme, že sochy mužů jsou odrazem jejich skutečné podoby, není důvod domnívat se, že by tomu bylo u žen jinak. Sochy žen jsou často oděné do splývavých materiálů a nebývají zcela nahé. Jejich vzhled také působí realisticky a proporčně odpovídá ženskému fyzičnu. Podle soch byly i krásné ženy antiky spíš štíhlé, ale měly hruškovitý tvar těla a plné boky. Nicméně rozhodně nebyly podobné dnešnímu trendu vychrtlých modelek.
Bohyně krásy a lásky Afrodité byla starořeckým ideálem ženskosti.
Starořecká kráska oplývala rudými vlasy i okrouhlými boky
Pokud bychom porovnávaly obrazy žen, které se dnes objevují na přehlídkových molech či přebalech magazínů, pak bychom museli označit ty antické skoro za oplácané nebo jako „krev a mlíko“. Přitom byl jejich vzhled přirozenější než dnešní ideál. Řekyně se pyšnily vlnitými vlasy, což není momentálně v módě. Za obzvláště krásné a žádané byly považovány zrzky. Narozdíl od starověkého Egypta, kde byly rudovlasé ženy symbolem neštěstí a nezdaru, v Řecku se těšily obdivu.
I Afodité byla obdařena kučeravými rudými vlasy.
Na krásu žen se pohlíželo docela jinak
Na druhou stranu ale ženská krása nebyla vnímána tak pozitivně jako ta mužská. O tom vypovídá i slovní spojení kalon kakon, které označuje krásné ženy za ďábelské. Odborníci na dobu antiky se domnívají, že nešlo o označení žertovné ani ironické. Krása žen byla vnímána docela jinak než krása mužů. Helena Trojská podle tohoto výkladu nebyla ani tak nejspanilejší ženou doby, jako spíš tou, která dokázala muže přimět či motivovat k tomu, aby jí zcela propadli a plnili její přání i za cenu vlastní záhuby.
Vznešené a mocné Řekyně se ideálu často nepřibližovaly
Popis aristokratek té doby, totiž vůbec neodpovídá tomu, jak si představujeme krásnou ženu ani tomu, jak ženy zobrazuje antické umění. Bílá kůže, malovaná či tetovaná rudá slunce na tvářích a bradě, černou tuší orámované oči, vyholená hlava s jedním silnějším pramenem na temeni a nahá či průsvitnou gázou zakrytá ňadra nejsou vizáží, kterou bychom čekali.
Helena Trojská je už několik tisíciletí zpodobňována jako spanilá blondýna.
Ideál krásy se dal v Řecku i změřit a narýsovat
Jak je patrné, schopnosti intelektu i vzhled šly skutečně ruku v ruce. Významné a oslavované osobnosti antiky nebyly vždy ikonami krásy. Antické Řeky dohnala touha po absolutní dokonalosti až ke stanovení poměru nejideálnějších proporcí obličeje. Spojené obočí bylo rysem dokonalosti a kdo jím nebyl obdařen, mohl jej dokreslit pomocí kajalové tužky, aby se výsledek co nejvýce přiblížil symetrii v reálu nevídané.
Podívejte se na to, jak by vypadala slavná Venuše (správněji Afrodita) Mélská, kdybyste ji potkali na večírku dnes.
