Díky rozmachu křesťanství se v Evropě objevily velkolepé stavby s věžemi mířícími snad až k nebesům. Spolu s architekturou se rozvíjelo také malířské umění, přičemž motivy určoval zadavatel, který malíře platil. A protože tímto zadavatelem byla v drtivé většině případů církev, z období gotiky se nám dochovalo množství maleb a vitráží s biblickými postavami, ale o poznání méně portrétů reálných, světských osob.
Panna Maria, středověká celebrita
Pokud ženy chtěly následovat nějaký vzor, kostelní malby jim nabízely dvě varianty: svatou Marii jako čistou pannu a svatou Marii jako matku. Ke spáse mohly dcery hříšné Evy dojít jen jejich následováním, buď coby jeptišky zaslíbené Kristu nebo coby zasloužilé matky mnoha dětí. Maria se stala ikonou gotiky a udávala ženám ideální příklad, jak mají působit na své okolí.
Zvěstování Panně Marii
Dokážeme si představit, že stejně jako dnešní ženy a dívky kopírují na celebritách především jejich vzhled, aniž by se zajímaly o jejich povahu a případnou charitativní činnost, průměrné středověké slečny a paní nebyly v tomto směru jiné. Maria bývala vyobrazena jako štíhlá žena s protáhlou postavou a bělostnou pletí. Tyto rysy se záhy staly hitem, aniž si někdo uvědomil, že Ježíšova matka ve skutečnosti musela být vzhledem ke geografické poloze svého rodiště spíše snědá a její tělesné proporce v Bibli nikdo neupřesnil.
Jenže středověk si rád pohrával se symboly. Bílá barva znamenala duchovní čistotu a neposkvrněnost, protáhlé končetiny směřovaly podobně jako věže katedrál k nebi a štíhlý pas vypovídal o vítězství nad světskými požitky, respektive nad obžerstvím.
Půsty a olovnatá běloba
Pokud se tedy chtěla gotická žena Panně Marii podobat, okopírovala ji v její symbolické podobě. Do módy přišly dlouhé rukávy přesahující ruce a splývavé šaty až ke kotníkům. Šlechtičny si mohly dovolit šaty ještě delší, protože v nich nemusely pracovat. Součástí péče o tělo byly pravidelné půsty, které církev beztak nařizovala.
Zkrášlování obličeje se odsuzovalo jako znak marnivosti. Gotické dámy však činily vše pro to, aby jejich pleť byla bělostná a rtíky rudé. Na tváře proto nanášely olovnatou bělobu (o škodlivosti olova se přirozeně tehdy ještě nevědělo). Marnivost se nevyplácela, olovo způsobovalo otravy a psychické poruchy, při dlouhodobé expozici mohlo znamenat smrt. Rty si ženy mazaly živočišným tukem smíchaným se šťávou z červené řepy.
Na takový make-up církev nemohla nic namítat, protože z žen a dívek vytvářel věrohodné kopie uctívané bohorodičky, jak ji zobrazovaly nástěnné malby a vitráže. V rytířích zase takové dámy vzbuzovaly dojem čistých andělských bytostí, které je třeba ochraňovat. Mimochodem, ideál bělostné pleti se v Evropě udržel až do počátku 20. století.
