Krása ve viktoriánské Anglii: Ženy byly ochotné za lepší vzhled platit životem
Ačkoli v období 2. poloviny 19. století Anglii vládla ženská panovnice Viktorie, postavení žen ve společnosti to nijak neposílilo. Naopak, na ženu se pohlíželo jako na křehkou bytost, která potřebuje mužskou ochranu. Od toho se odvíjel i soudobý ideál krásy, jenž prosazoval útlé, bledé, až tuberkulózní dívky.
Křídová pleť a křehká konstituce nebyly jen atributy krásy, ale také výrazem vyššího sociálního postavení. Dámy z lepších rodin nepracovaly na slunci, jejich kůže se tedy neopálila, svaly se jim nerýsovaly. V muži taková křehotinka vzbuzovala ochranitelské city, spojené s obavou o její zdraví. Každý gentleman byl vždy připraven slečnu svého srdce zachytit, když omdlévala. Šlo o jakýsi rituál upevňující vztah.
Přestože viktoriánské ženy určitě nechtěly trpět tuberkulózou, snažily se vypadat, jako by ji měly. Důvod byl prostý: šlo o nemoc, která postihovala hlavně vyšší vrstvy a způsobovala ztrátu hmotnosti, bledost, plovoucí oči a červeň ve tvářích. Navíc se hojně četly tklivé romány, v nichž překrásné tuberkulózní dívky umíraly svým milencům v náručí. Která by nechtěla vypadat jako ony?
Pokud měla dáma štěstí, že tuberkulózou netrpěla, nemocného vzhledu se snažila dosáhnout jiným způsobem. Kromě hladovění to bylo i používání kosmetických přípravků, které často obsahovaly nebezpečné jedy. Do očí se kapala tinktura z rulíku zlomocného, bělicí pudry se vyráběly z čpavku a olova, v Bavorsku si dámy přidávaly do koupelí arzén. Na druhé straně se z viktoriánské doby dochovaly i poměrně neškodné rady, jak dosáhnout kýženého vzhledu: rtům prý dodala lesk vrstva sádla a zuby se měly čistit drobky spáleného chleba smíchané s medem.
Přesto (nebo spíš právě proto) byl špatný chrup velmi častou vadou na kráse urozených dam. K zubním kazům přispívala i nedostatečná výživa a hladovění, kterým si ženy snažily udržet éterickou postavu.