Křídová pleť a křehká konstituce nebyly jen atributy krásy, ale také výrazem vyššího sociálního postavení. Dámy z lepších rodin nepracovaly na slunci, jejich kůže se tedy neopálila, svaly se jim nerýsovaly. V muži taková křehotinka vzbuzovala ochranitelské city, spojené s obavou o její zdraví. Každý gentleman byl vždy připraven slečnu svého srdce zachytit, když omdlévala. Šlo o jakýsi rituál upevňující vztah.
Přestože viktoriánské ženy určitě nechtěly trpět tuberkulózou, snažily se vypadat, jako by ji měly. Důvod byl prostý: šlo o nemoc, která postihovala hlavně vyšší vrstvy a způsobovala ztrátu hmotnosti, bledost, plovoucí oči a červeň ve tvářích. Navíc se hojně četly tklivé romány, v nichž překrásné tuberkulózní dívky umíraly svým milencům v náručí. Která by nechtěla vypadat jako ony?
Pokud měla dáma štěstí, že tuberkulózou netrpěla, nemocného vzhledu se snažila dosáhnout jiným způsobem. Kromě hladovění to bylo i používání kosmetických přípravků, které často obsahovaly nebezpečné jedy. Do očí se kapala tinktura z rulíku zlomocného, bělicí pudry se vyráběly z čpavku a olova, v Bavorsku si dámy přidávaly do koupelí arzén. Na druhé straně se z viktoriánské doby dochovaly i poměrně neškodné rady, jak dosáhnout kýženého vzhledu: rtům prý dodala lesk vrstva sádla a zuby se měly čistit drobky spáleného chleba smíchané s medem.
Přesto (nebo spíš právě proto) byl špatný chrup velmi častou vadou na kráse urozených dam. K zubním kazům přispívala i nedostatečná výživa a hladovění, kterým si ženy snažily udržet éterickou postavu.
