Například kultivované starověké Řecko prosazovalo jednotu těla a ducha. Když se podíváme na antické sochy, vidíme souměrné a perfektně vypracované postavy, k nimž jejich majitelé mohli přijít jen pravidelnou sportovní aktivitou a zápasy. To ale zdaleka nebylo všechno, co se ve starém Řecku od ideálního muže požadovalo. Dokonalý Řek měl být také vzdělaný, sečtělý a schopný odolávat nízkým pudům. Podle amerického historika Andrewa Leara o tom svědčí fakt, že mužské sochy bývaly vymodelovány zásadně s malými, ochablými penisy. Pokud byl někdo vyobrazen naopak s velkým, vztyčeným "nástrojem", šlo o satyra nebo jinou napůl zvířecí bytost, které se nedostávalo lidských cností.

Středověk nám oproti tomu mnoho stop o ideálu mužské krásy nezanechal. Umění se drželo jen v církevních institucích, jež se snažily zvýraznit hlavně sílu ducha. Nahé tělo se už na odiv nevystavovalo, muž se jím už neměl zabývat. Čím víc byl vychrtlý, zarostlý a špinavý, tím více se jeho duše přibližovala Bohu. Alespoň to tvrdili někteří křesťanští filosofové a učenci.

Co si o tom myslel světský lid, zůstává tak trochu záhadou. Profesor Richard Steckel z univerzity v Ohiu však při studiu kosterních ostatků z 9. století došel k překvapivému závěru, že muži v raném středověku bývali vysocí a dobře živení. "V té době bylo na planetě teplejší klima, a díky tomu se zřejmě sklízela bohatší úroda a nešířilo se tolik nemocí. Muži byli silní a zdraví," uvedl profesor.

S příchodem renesance se umělci vrátili zpět k antickému pojetí krásy. Už nemuseli pracovat výhradně pro církev, ale nechávali se najímat i bohatými šlechtici, kteří ve svých palácích preferovali jiné motivy, než jen mučené svaté. Celková renesanční atmosféra mužům naznačovala, že by o sebe měli více dbát. Michelangelova socha Davida se jim stala impozantním vzorem.

Doba baroka péči o tělo pro změnu opět nepřála; co však bylo horší, mezi bohatšími vrstvami se dostala do módy konzumace cukru. Kdo měl vyšší postavení, mohl si dovolit jíst vzácné sladkosti. Nadváha se na jedné straně stala výrazem lepšího sociálního statusu, na straně druhé muži se svými obtloustlými těly nebyli tak úplně spokojeni, a tak je zakrývali bohatě nařaseným oblečením. Řídnoucí vlasy a nedostatečnou hygienu pak maskovaly paruky a parfémy.

Období romantismu naopak vyzdvihlo zasněné povahy, jimž rozervané nitro nedovolilo na jídlo ani pomyslet. Ideálem se stal věčně hladový básník s uhrančivým pohledem, jenž vyznává hluboké hodnoty a svede ženu pouhým šeptáním sladkých slůvek. Je nasnadě, že dámy se možná do takových typů snadno zamilovaly, obvykle se však nakonec provdaly za lépe živené chlapíky s lepším finančním zabezpečením.

Po 1. světové válce začal udávat ideál krásy Hollywood. Není bez zajímavosti, že filmoví tvůrci od začátku nutili mužské herce hubnout, protože kamera lidem opticky přidává 5 až 10 kilogramů navíc. Herci se kromě toho museli tužit i ve sportovních disciplínách, aby zvládli natočit třeba jízdu na koni nebo nějaký ten kaskadérský kousek. Postupně se odbouralo i tabu nahoty - a vrátili jsme se zpět k antickému ideálu.