Zdroje: www.scienceofpeople.com, edition.cnn.com
Z mladšího paleolitu se nám dochovaly sošky žen s výraznými ňadry a boky, mezi něž patří i naše slavná Věstonická venuše. Odborníci se dodnes dohadují, zda šlo o zachycení dobového ideálu ženské postavy, nebo o zobrazení bohyně plodnosti, u které se zdůraznění ženských tvarů dalo logicky očekávat. Můžeme nicméně předpokládat, že postava tvaru hrušky nebyla před 25 tisíci let mimo módu. Spíše naopak.
V antickém Řecku se žena nemusela svým zevnějškem nikterak trápit, mnohem většímu tlaku na dokonalost těla byli totiž vystaveni muži. U těch se zvláště cenily symetrické rysy a atletická postava, doplněné o ctnosti charakteru. Ženské tělo bylo považováno za jakýsi patvar těla mužského, takže mu nebyla věnována přílišná pozornost. Mohla jste být baculka nebo štíhlice - pokud na vás muži takříkajíc brali, nemusela jste nic řešit.
Sv. Anežka v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kojetíně
Spolu s křesťanstvím přišel do Evropy trend hledět spíš na duši než na tělo, s čímž souvisely i půsty a odříkání. Protáhlá štíhlá figura s bledou tváří byla znamením, že dáma své tělo zbytečně nepřecpává a tráví hodiny v kapli vzhlížením k Bohu. Možná už v té době se objevily první případy anorexie. Například Anežka Česká byla v půstech natolik vytrvalá, až ji svatá Klára v dopise napomenula, aby nezapomněla dbát na své zdraví: "Prosím Tě, nejdražší, a žádám v Pánu, aby ses ve zdrženlivosti, které se oddáváš, jak jsem se dozvěděla, moudře a opatrně vystříhala přílišné přísnosti přesahující síly." (Zdroj: www.ofm.cz)
Středověk však přinesl ještě jeden zajímavý jev: jednotlivé společenské vrstvy se od sebe odlišovaly oblečením, což ženám z prostých kruhů nedovolovalo následovat módu urozenějších, ani kdyby si to mohly finančně dovolit. Šlechtičny si pak zakládaly na své bělostné pleti, protože opálená kůže se týkala jen chudých žen pracujících na poli. Ideál co nejsvětlejšího odstínu pleti se ve vyšších kruzích udržel ještě po dlouhá staletí.
Venuše v podání renesančního malíře Lorenza Lotta, cca 1520
Během italské renesance se ženy směly opět více odhalit i lépe najíst. Muži si na nich cenili plných tvarů a nevadilo jim ani zakulacené bříško. Preferovala se přirozená postava typu krev a mléko.
Obliba plných křivek ještě zesílila v období baroka, kdy se do popředí zájmu dostávaly doslova boubelky. Opět to souviselo se sociálním statutem: tlustý byl ten, kdo měl peníze na pořádné tučné jídlo. Žena při těle svými proporcemi dávala najevo, že žije v blahobytu. Kdo by odolal?
V době mistra Rubense byly v módě zaoblené tvary.
V rokoku si však dámy začaly stahovat šněrovačky tak, aby se veškerý tuk vyšplhal do oblasti hrudníku, zatímco pas zůstal štíhlý. Viktoriánská éra pak tuto módu dovedla do extrémů, dívky nosily těsné korzety už od dětského věku a trpěly deformacemi žeber. V sevření korzetových kostic se špatně dýchalo, stačilo drobné rozrušení, a dáma upadla do mdlob. Omdlévání se však stalo stejně módní záležitostí jako vosí pas, protože v mužích vzbuzovalo pocit ochranitelů.
Dívky vyhublé a fyzicky slabé upřednostňoval romantismus. Trend se víceméně zachoval až do první světové války, kdy si ženy uvědomily, že zase tak slabé nejsou. Dvacátá léta nastolila módu chlapecké postavy a krátkých sestřihů vlasů. Hned ve 30. letech ale naše prababičky mohly obdivovat kypré tvary hvězd stříbrného plátna, které chlapecky rozhodně nepůsobily.
Ideál vychrtlosti se vrátil až s modelku Twiggy. Štíhlost za každou cenu se přestala nosit teprve v nedávných letech, kdy tradiční hvězdy módních mol vystřídaly instagramové krasavice s výraznými hýžděmi a bujným poprsím. Bříška si však zachovávají rovná a neváhají se kvůli nim denně mořit v posilovně.
