Alberto Vojtěch Frič byl svéráznou postavou přelomu století. V pouhých 15 letech vedl písemnou komunikaci s předními botaniky, kteří ho na základě jeho projevu a znalostí považovali za rovnocenného kolegu, aniž znali jeho věk. Navíc vlastnil sbírku kaktusů, což bylo něco, čím se v té době mohla pochlubit jen hrstka zámožných šlechticů. Když mu sukulenty během jednoho mrazivého února zmrzly, rozhodl se, že si nové pořídí přímo v jejich domovině.
Za oceánem poznal fascinující svět indiánských kmenů. Na rozdíl od mnohých jiných cestovatelů nepovažoval Indiány za méněcenné, ale snažil se porozumět jejich kultuře. U kmene Čamakoků se zamiloval do dívky jménem Černá kachna a jeho pražští rodiče neměli vůbec tušení, že se během čekání na syna stali babičkou a dědečkem. Fričovi a Černé kachně se narodila dcerka Herminia, jejíž potomci se dodnes hlásí k českým kořenům.
Alberto Frič v Brazílii, r. 1906
Sám Frič ale dcerku neviděl vyrůstat. Zatímco byl na skok v Praze, Herminia a její matka se přesunuly s kmenem na jiné místo a cestovatel je už napřesrok nenašel. Když se pak seznámil s jinou skupinou Indiánů, nezajímal se už o dívky, ale o zvláštní nemoc, kterou příslušníci kmene trpěli. Choroba se projevovala úporným průjmem, hubnutím a celkovou slabostí, a Frič sám se svým skromným vybavením nemohl přijít na jejího původce. Rozhodl se tedy, že jednoho z Indiánů odveze do nemocnice na vyšetření.
Jihoamerické zdravotní ústavy mu však byly ochotny vyhovět jen za velkou sumu peněz, a těch už Frič neměl nazbyt. S mladým synem náčelníka Čamakoků Čerwuišem putoval od čerta k ďáblu, až s ním dorazil do Prahy.
Díky jednomu nadějnému studentovi medicíny, jehož jméno bohužel zůstalo nezapsáno, zjistil Frič původce indiánské nemoci zcela zadarmo. Šlo o dosud neznámý druh střevního parazita, na který zabrala velká dávka projímadla. Čerwuiš byl tedy vyléčen. Než se ale mohl vrátit do své vlasti a potěšit svůj lid dobrou zprávou, musel strávit nějaký čas v Praze s Fričem.
Na pražské prostředí si zvykal jen obtížně a budil rozruch všude, kam přišel. Nešlo jen o jeho zjev, ale také o bezprostřední chování, kterým Pražany pohoršoval na každém kroku. Ctihodné slečny uváděl do rozpaků otázkami, jestli už měly milence, a strážníky uctíval jako šamany. Na jednom banketu ho zaujal řetěz vídeňského starosty a chtěl si ho vypůjčit, přičemž nemohl pochopit, proč to není možné. Když se mu zastesklo po domově, svklékl se do půl těla, schoulil se k otevřeným dvířkům kamen a broukal si smutné nápěvy. Frič s ním chvílemi ztrácel trpělivost a vyčítal si, že ho do Prahy vůbec přivezl.
Alberto Frič v Mexiku, 1923
Pro Pražany šlo nicméně o raritu, jakou na vlastní oči ještě neviděli. Čerwuišovi začali přátelsky přezdívat Červíček a sem tam mu hodili pár drobných, aby si mohl koupit párek. Friče to vytáčelo k šílenství, ale musel zatnout zuby a ještě to se svým exotickým společníkem chvíli vydržet.
Když ho konečně dopravil zpátky k jeho kmenu, nastaly krušné časy naopak Čerwuišovi. Indiáni odmítli uvěřit historkám o zamrzlé vodě, po které se dá přejít suchou nohou, a nedokázali si představit ani kamenné chatrče o dvou patrech, natož vzducholodě. Červíček byl označen za lháře a načas vyhnán. Mezi Čamakoky se vrátil až poté, co nad krajinou přelétlo první letadlo a Indiáni začali chápat, že svět kolem se rapidně proměňuje.
(Zdroje: https://www.idnes.cz/xman/styl/fric-indiani-camakokove-cerna-kachna.A170609_112341_xman-styl_fro, https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/3273392-prvni-indian-v-praze-se-naucil-chodit-po-vode-ale-doma-mu-neverili, https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2002/cislo-4/o-zahadne-nemoci-kmene-camakoko-indianu-cerwuisovi.html)
