Nezvanou návštěvu ze zámoří přivítali Aravakové na Karibských ostrovech až nečekaně vlídně. "Přinesli nám papoušky, klubka bavlny, oštěpy a spoustu dalších věcí, které s námi vyměnili za skleněné korálky a zvonečky. Ochotně směnili všechno, co vlastnili. Nenosí zbraně a ani je neznají; když jsem jim ukázal meč, z nevědomosti se o něj poranili," popsal setkání s indiánským kmenem Kolumbus.
Počáteční dobré vztahy mezi dobyvateli a původním obyvatelstvem neměly dlouhého trvání. Bílé tváře dovezly z Evropy smrtelné nemoci, a navíc indiány zotročily a téměř vyvraždily. Z kdysi hrdých kmenů zůstaly jen romantické příběhy a smyšlení hrdinové typu Vinnetou. Vznikla představa, že indiáni původně žili poklidným životem ve svých vesničkách, pokuřovali dýmky a s nikým se nepouštěli do křížku.
Archeologické nálezy nicméně naznačují něco jiného. Kosterní pozůstatky z předkolumbovské doby nesou stopy po úderech sekery a často jsou protkané hroty šípů. O indiánském válečnictví máme ostatně zprávy už od prvních misionářů, kteří s nativními kmeny nějaký čas žili. Indiánští chlapci se podle nich učili zacházet s lukem a šípy už od raného věku a trénovali s nimi jak lov zvěře, tak zabíjení nepřátel. (Zdroj: blogs.scientificamerican.com)
Zemřelo ti dítě? Přineseme ti jiné
Na válečné výpravy se indiáni nevydávali jen kvůli kořisti a získání lepšího území, ale také za účelem doplnění vlastních řad o osoby, které předčasně zemřely. Když matka oplakala zesnulé dítě, muži z kmene jí u sousedního kmene vybojovali jiné. Starala se pak o něj se stejnou láskou jako o vlastní. Stejně tak válečníci přiváděli nové ženy vdovcům, a někdy tímto způsobem nahrazovali dokonce i dospělé muže.
Francouzský dobrodruh Pierre-Esprit Radisson byl v 50. letech 17. století zajat a mučen kmenem Irokézů. Měl ale velké štěstí; stařešinové se nakonec rozhodli darovat ho matce, která přišla o syna podobného věku. Radisson později líčil, že se o něho žena láskyplně postarala a zhojila mu rány.
Kruté mučení a kanibalismus
Válečné zajatce v drtivé většině případů potkal mnohem horší osud. Jezuitský misionář Claude Allouez v 18. století popsal, jak s nimi zacházeli Illinóové: "Zajatce při příchodu do vesnice čeká kruté přivítání: místní muži jim vytrhají nehty, uřežou prsty nebo uši a zbijí je klacky."
Ubožáci byli potom přivázáni ke kůlům a skalpováni. Ani tím jejich utrpení neskončilo. Illinóové rozpálili nad ohněm kovové nástroje a zajatcům jimi pálili jednotlivé části těla. Teprve poté je usmrtili.
Kruté mučení, které bylo silnou kávou i pro Evropany neblahé pověsti, přitom mělo přesný řád a rituální charakter. Čím déle byl zajatec mučen, tím spíše se kmenu podařilo usmířit duše zabitých válečníků z vlastních linií. Během trýznění se navíc ukázalo, do jaké míry jsou zajatci stateční. Těm nejodolnějším bylo na konci obřadu vyjmuto srdce z těla. Stařešinové pak orgány opekli na žhavých uhlících a jejich kousky rozdělili mezi mladé chlapce, kteří měli jejich pozřením získat odvahu a sílu. (Zdroj: www.canada.ca)