Raná americká historie položila základy dnešního vzdělávacího systému. I když jejich velká část byla základem pro růst a změnu, ne všechny byly tak progresivní. Například historie indiánského obyvatelstva po příchodu kolonistů byla plná konfliktů a síly.
Například zákon o odsunu Indiánů z roku 1830 byl politikou nátlaku, která přemístila Cherokee z jejich rodné země do rezervací na západ od Mississippi. Bitvy o zemi a nemoci přinášené evropskými osadníky měly za následek ohromný pokles indiánské populace, stejně tak zemřelo mnoho domorodých Američanů.
Na video z těchto škol se podívejte zde:
Vzdělávací nátlak
Počínaje 19. stoletím došlo k řadě scestných pokusů vzdělávat indiánské děti. Byly zřízeny obytné školy provozované náboženskými organizacemi a indiánské děti je byly nuceny navštěvovat.
Primárním cílem těchto škol bylo asimilovat domorodé děti k dominantnímu jazyku, hodnotám a chování americké kultury prostřednictvím procesu dekulturace. Dětem bylo zakázáno používat svůj jazyk nebo praktikovat indiánské zvyky ve snaze nahradit jejich kulturu dominantní americkou kulturou. Bohužel rezidenční školy byly v této praxi z velké části úspěšné a některé dokonce existovaly ještě v roce 1980. Někde byly zpočátku podmínky nelidské – dětí jedly červy, čelily šikaně a umíraly.
děti byly nuceny zapomenout na své kořeny
Neúspěšná politika
Ve snaze napravit zavádějící politiku indiánského zákona, vláda vydala řadu reforem.
Většina z nich ale byla ostře kritizována a další vynucování této politiky bez konzultace s indiánskými kmenovými vládami vedlo jen k malému pokroku směrem k vytvoření životaschopného řešení indiánské vzdělávací krize. Do jisté míry problém překonával ještě mnoho let poté.
Vládní a církevní snahy na poameričtění indiánů
Spojené státy hlásaly svými zákony nadřazenost bílé rasy (Ku Klux Klan) a v Kanadě se paralelně rozběhl proces odebírání dětí domorodých obyvatel. I pro ně byla nastavena nová cesta - putovaly na křesťanskou převýchovu. A právě zde se setkávaly často se šikanou.
To se týkalo celkem 150.000 domorodých dětí, které byly v období 1883-1996 násilím odebrány rodičům a poslány do pobytových škol, aby se později zapojily do „většinové společnosti“.
Ve školách se ale indiánské děti setkávaly s nepochopením bělochů a společně s vládními nařízeními se na celé akci podílela i církev, jejímž cílem bylo děti pokřesťanštit, jinými slovy „vychovat“, naučit jazyk, odebrat původní jméno a dát jim jméno bělošské. Součástí převýchovy bylo fyzické týrání dětí s cílem přesvědčit je, že nemají věřit v duchy, a naopak přijmout víru v Krista.
„Byl jsem násilně přesunut, odvezen, unesen římskokatolickým knězem a zástupcem vlády v srpnu 1958, abych mohl být, stejně jako celá moje generace Inuitů, přijat na internátní školu,“ vzpomíná jeden z přeživších Inuitů jménem Piita Irniq.
"Zabijte v něm Indiána a zachraňte toho muže."
Takto lze popsat myšlení, podle něhož americká vláda koncem nutila desítky tisíc indiánských dětí navštěvovat „asimilační“ internátní školy. Jejich brutalita byla mnohem později odhalena a i do té doby byla veřejným tajemstvím. Existují svědectví o sexuálním zneužívání, a dokonce i o sebevraždách dětí, které se rozhodly proti způsobu jim servírovaného života protestovat. Vědělo se, že v extrémních případech v těchto školách v dětském věku zemře i více než polovina žáků. Školy byly nevětrané, často nevytápěné a špatně zásobované. „Mnohokrát jsme měli jídlo žluklé, plné červů, páchnoucí,“ vzpomínal Andrew Paul, který přežil Aklavik Roman Catholic Residential School. Ve školách se rovněž šířily nemoci.
Školy navíc nápadně velké množství úmrtí zamlčovaly a jen prostě nahlásily, že žáci utekli. Později bylo například objeveno v blízkosti jedné z těchto škol 1300 neoznačených hrobů.
Přestože školy zanechaly zničující dědictví, nepodařilo se jim vymýtit indiánskou kulturu, jak doufaly.
Zdroje:
