Přes hluboké srázy

Mezi pozoruhodné stavby starých Inků patří síť silnic, o jejichž dokonalosti svědčí jejich pozůstatky. Jejich součástí byly mosty přes hluboké soutěsky, srázy a překážky. Předpokládá se, že jich bylo více než dvě stě. Nebyly to trvalé kamenné stavby, jichž výstavba by trvala desetiletí. Inkové dali přednost lanovým mostům a postavili je během pár dnů.

Mnohé z inckých lanových mostů byly delší, než mosty v Evropě té doby a byly velmi pevné. Inkové jednotlivých oblastí měli své „recepty“, základem ale byla tráva inchu. Z ní incké ženy splétaly tenké provazy. Na řadu pak přišla mužská práce.

Muži spletli silná nosná lana až z třiceti provazů – jeden měl nosnost stovek kilogramům – a lana na základy mostu. Dno zpevnili větvemi, kůží či jinými přírodními materiály. Takový „kymácejí se“ úzký most unesl až dvě tuny a sloužil především pro pěší a zvířata. Lanové mosty hojně využívali i poslové chasqui, kteří doručovali zprávy po celé incké říši.

Pět set let stará tradice

Lana inckých mostů byla sice ukotvená v kamenných opěrách, mosty ale musely být obnovované. Téměř každý rok „provislé“ mosty Inkové strhli a upletli nové. Proto postupem času zanikly a nahradily je moderní. Do dnešní doby se tradiční ručně pletený most zachoval jen jeden. Je to Q'eswachaka (Keshwa chaca) přes kaňon řeky Apurímac v Peru. Dlouhý je třicet šest a půl metru, zavěšený je ve výšce necelých padesát pět metrů nad divokou řekou.

Inkové si svých mostů velmi vážili. Pokud by se někdo odvážil most poničit, hrozil mu za to trest smrti. Staletou tradici obnovy mostu udržují místní kečuánské komunity. Stejně jako před dávnými časy se zde každý rok v červnu schází na velkou oslavu zhruba sedm stovek mužů, žen i dětí. Začíná obřadem k uctění Matky Země (Pachamě) a uvolněním starého mostu, který spadne do řeky.

Následuje sklizeň místní trávy Jarava ichu, která má stébla dlouhá až dva metry. Za stálého vlhčení je ženy jako kdysi zplošťují kameny a motají v provázky. Na správném tahu lana a splétání se podílejí členové všech komunit. Most začnou plést dva muži na protilehlých stranách rokle a uprostřed se setkají. Uplést jim ho trvá tři dny. Poté je most pokřtěn tradičním inckým obřadem a vyjádřením vděčnosti Apusům – duchům hor.

Každoroční rituál obnovy mostu Q'eswachaka a jeho stavbu ukazuje následující video:

Zdroj: Youtube

Čtvrtý den – druhou červnovou neděli se slaví tancem, hudbou, tradičními jídly a nápoji.

Tradiční ale stále funkční

Nedaleko lanového mostu Q'eswachaka byl v 60. letech minulého století postavený moderní ocelový most. Přesto se ten tradiční z trávy každoročně obnovuje a stále používá.

„Most je pro nás duší a duchem našich předků, který se nás dotýká a hladí nás jako vítr,“ říká jeden z posledních žijících mistrů Victoriano Arispana, který se techniku pletení mostů naučil od svého otce a dědečka, ti zas od svých dědů…, dál v nepřerušené staleté pokrevní linii až po Inky.

Dnes ji Victoriano učí svého syna. „Kdybychom most přestali chránit, bylo by to, jako kdybychom zemřeli. Nebyli bychom ničím. Proto nemůžeme dopustit, aby náš most zmizel.“

A jak Victoriano vysvětluje, kdo chce po mostě přejít, musí mu nejdříve projevit úctu a dát malý dar, aby ho most nepotrestal. To platí i pro turisty.

Zdroje: www.smithsonianmag.com, www.saexpeditions.com, hyperallergic.com