Tajná svědectví z archivů inkvizice: Co se odehrávalo za zdmi ženských klášterů

7. červen 2019 četba na 10 minut
Řádové sestry. Bohužel i v jejich řadách se objeví sem tam černá ovce.

Řádové sestry. Bohužel i v jejich řadách se objeví sem tam černá ovce.

Foto: www.profimedia.cz

Na první pohled ten příběh působí jako pitomá slátanina, již v holém zoufalství vyplodil neschopný scenárista porno filmů. Zkušený producent by pak měl autorovi bušit scénářem do hlavy volaje: „Tyhle nepravděpodobné blbosti už tu byly tisíckrát!“ Jenže příběh je od A do Z pravdivý. Vatikán se před jeho zveřejněním třásl jeden a půl století.

Na první pohled ten příběh působí jako pitomá slátanina, již v holém zoufalství vyplodil neschopný scenárista porno filmů. Zkušený producent by pak měl autorovi bušit scénářem do hlavy volaje: „Tyhle nepravděpodobné blbosti už tu byly tisíckrát!“ Jenže příběh je od A do Z pravdivý. Vatikán se před jeho zveřejněním třásl jeden a půl století.

Odehrál se v prastarém klášteře uprostřed Říma, v chrámu promodleném ke svatosti a v celách jeptišek prosáklých hříchem. K tvrdě „gotickému“ příběhu se dostal známý německý historik a spisovatel Hubert Wolf poté, co v roce 1998 papež Jan Pavel II. otevřel většinu archivů inkvizice.

„DYNASTIE“ LESBICKÝCH ABATYŠÍ

Hubert Wolf narazil na záležitost opravdu výbušnou: princezna Kateřina Hohenzollernská (1817–1893, přesněji Katharina Wilhelmine Maria Josepha von Hohenzollern-Sigmaringen), příbuzná německých císařů a rumunských králů, byla málem zavražděna lesbickou nymfomankou vydávající se za světici!

Pod vlivem lesku a přepychu katolické víry Kateřina v mládí opustila protestantství a konvertovala ke katolicismu. V 51 letech se pak v roce 1858 tato korpulentní matrona rozhodla utéct před ruchem velkého světa a vstoupit do kláštera Sant´Ambrogio v Římě (v antických dobách tu stával Herkulův chrám). Pokud jí to někdo poradil, šlo o vskutku drsného cynika. I na tu dobu, kdy se třeba v katolických sirotčincích v Irsku děti běžně používaly jako sexuální i pracovní otroci, byl život v tomto klášteře trochu příliš. Nepochybně by ale potěšil markýze de Sade; dály se tu věci podle jeho gusta.

Sant´Ambrogio byl horečnatý sen násilnických následovkyň básnířky Sapfó. „Dynastii“ lesbických abatyší zde založila dáma zvaná Firrao. Kromě nezkrotné chuti na mladé novicky prý trpěla stigmaty: z dlaní a z nohou jí prýštila krev. Nechala se proto prohlašovat za svatou. Inkvizice ale zjistila, že jde o podvod, a Firrao putovala do vězení. Dál však za pomoci dopisů řídila svůj klášter. Když zemřela, nastoupila na místo novicmistryně a později abatyše krásná Maria-Luisa (bylo jí tehdy 27 let). Pravá duchovní dcera Firrao! Bleskurychle klášter ovládla za pomoci dopisů, jež jí prý Firrao posílala ze záhrobí.

DRCENÉ SKLO, OPIUM A RULÍK

Více než bohoslužbám se pak řada žen a dívek v klášteře věnovala „radostem masa“. Maria-Luisa jim šla příkladem. Jejím ložem zřejmě prošly všechny novicky i řada zasloužilých jeptišek, coby třešnička na dortu v seznamu figuroval i klášterní zpovědník – mladý jezuita Padre Peters (proslul udělováním „zázračných rozhřešení“ přímo ve zpovědnici). Aby vysvětlila dlouhé hodiny, jež s jezuitou o samotě trávila, vymýšlela si Maria-Luisa dopisy od Ježíše a od Panny Marie, v nichž jim byla nařizována „společná duchovní cvičení“.

Rozumí se samo sebou, že po Firrao převzala i její status světice, včetně pravidelných vidění a „návštěv z nebes“. Po své předchůdkyni rovněž zdědila tradiční rituál – jeptišky musely povinně požívat „nebeský nápoj“, jenž sloužil i místo svěcené vody ke křižování.

Pak ovšem do kláštera přišla rázná příbuzná německého císaře a začalo tam být horko. Princezna odmítla tělesný styk s abatyší, přestože by se tím prý na ni „přenesla božská síla“. Kateřina to s vírou myslela vážně – křehké půvaby novicek i zralá abatyše ji nechávaly chladnou. Což byla neposlušnost, která Marii-Luisu rozzuřila. Není zcela jasné, jak si mohla dovolit pustit se do boje s nesmírně bohatou a mocnou členkou panovnického rodu. Opatrně se naznačuje, že za šarmantní krasavicí Marií-Luisou stáli vlivní muži Vatikánu, kteří občas prováděli inspekce kláštera.

Zjistí se někdy, zda je to pravda?

Abatyše se do boje s princeznou pustila v duchu osvědčených tradic: jako by jí přitom radila Lucrezia Borgia, papežova dcera a rovněž nymfomanka. Doba se však změnila a servírovat otrávené víno už jen tak jednoduše nešlo. Maria-Luisa ale příliš vynalézavá nebyla. Stejně jako její dávné předchůdkyně přidávala princezně do jídla skelný prášek a víno „kořenila“ opiem či belladonnou (rulíkem zlomocným).

Německá princezna však nebyla žádná křehotinka. Pokusy o postupnou otravu přežila, i když se po ročním pobytu v klášteře ocitla téměř na pokraji smrti. Kateřina nebyla ani hloupá – dobře vnímala divné věci, jež se kolem ní děly. Bylo jí jasné, že jde o život.

STĚHOVALY SE I HROBY

Kateřina zdaleka nebyla první, kdo prohlédl zvrácenost některých zdejších jeptišek a pokusil se proti ní bojovat. Princezniny předchůdkyně ovšem končily zavražděné v klášterních katakombách (přímo Marii-Luise byly prokázány tři vraždy – ve dvou případech mělo jít o žárlivost a ve třetím o konkurenční boj: dotyčná jeptiška tvrdila, že jí také dává pokyny Panna Marie).

Zamordovat blízkou příbuznou německého císaře však přece jen nebylo tak jednoduché. Pokusy o nenápadnou vleklou otravu nevyšly – Maria-Luisa byla zvyklá jedy dávkovat štíhlým křehkým dívkám, ne ženě vážící metrák. Jedy však stačily, aby bylo Kateřině dlouhodobě nevolno a aby oznámila svá podezření přímo papeži (její bratranec biskup byl papežův přítel). Svatá inkvizice vzápětí spustila vyšetřování.

Samozřejmě nevíme, kolik podobných kauz vatikánské archivy skrývají. Tahle však byla v 19. století nejdrastičtější, která vyšla najevo. Jak to, že neskončila někde pod kobercem, jako nepochybně řada dalších případů? Stalo se tak hlavně proto, že se některé dokumenty zachovaly v soukromém archivu princezny, kde přežily obě světové války. Na jejich základě se pak už v archivu inkvizice daly dohledat další podrobnosti.

Vyšetřování samozřejmě probíhalo v tajnosti a Kateřina Hohenzollernská rovněž o publicitu nestála – později se spekulovalo, že věc chápala jako boží trest za svůj přestup na katolickou víru. Vše pak dopadlo podle očekávání. Osazenstvo neřestného kláštera bylo v tichosti rozehnáno, jeho krásná abatyše dožila v dobře izolované cele. Samotné budovy kláštera byly strženy, z místa „prosáklého satanskými rituály“ se musely odstěhovat i hroby počestných jeptišek.

Jen jezuitského zpovědníka kupodivu čekala velká kariéra. Stal se uznávaným teologem, blízkým spolupracovníkem papeže a jedním z tvůrců nové církevní doktríny (obsahující dogma papežské neomylnosti).

BOJOVNICE ZA ŽENSKÁ PRÁVA?

Asi nejlépe ze všech účastníků hrůzného dramatu, ale dopadla princezna Kateřina. Po útěku ze spárů chlípné vražedkyně totiž ve svém Sigmaringenu spoluzaložila a bohatě dotovala klášter Beuron, v němž se zrodil pozoruhodný historizující umělecký styl (u nás k vidění třeba na klášteru sv. Gabriela na pražském Smíchově). To jí konečně přineslo čistou radost a uspokojení. (Za zmínku stojí, že když byli mniši v roce 1880 z Beuronu vypuzeni, našli až do roku 1918 útočiště v pražských Emauzích.)

Zatímco však princezna v poklidu a harmonii odešla do historie, abatyši Marii-Luisu možná ještě čeká mediální kariéra. Objevují se totiž hlasy, podle nichž šlo o „bojovnici za ženská práva“ – prý včetně práva na tělesnou rozkoš – a ráznou odpůrkyni patriarchálních pořádků. Radikální feministky se o ní vyjadřují s nadšením! Na nové svatořečení to nevypadá, ale uctívání už si Maria-Luisa užila za svého života. Film o celém případu by však nemusel být nezajímavý. Pokud by se ovšem netočil podle céčkového pornoscénáře… 

I u nás se najdou kláštery, jež zrovna neslynou svatou pověstí. Nejhůř je na tom překrásný ženský klášter Rosa Coeli v Dolních Kounicích, který se údajně po roce 1517 – kdy zde nastoupil probošt Martin Goeschel – prakticky změnil v nevěstinec! Probošt nakonec zemřel v biskupském vězení a neřestné jeptišky prý pobil místní bohabojný lid…

ARCHIVY INKVIZICE?

JEN DO ROKU 1903 Archiv římské inkvizice byl pravděpodobně založen v roce 1542, kdy papež Pavel III. založil i samotný inkviziční úřad. O něco později k němu přibyla „sbírka“ zakázaných knih.

Většina dřívějších dokumentů, vztahujících se k tématu inkvizice, byla zničena – čehož vědci velmi litují. Přinejmenším dvě tisícovky vzácných listin pak také podlehly zkáze v době, kdy Římu vládl Napoleon. Vinou toho se například ví, jen poměrně málo o roli katolické církve při honech na čarodějnice v 17. století.

Jako první pronikl do archivů inkvizice díky svému přátelství s turínským arcibiskupem italský historik Luigi Firpo, který zde ve druhé polovině minulého století studoval případ Giordana Bruna.

Od roku 1991 do archivu směla malá skupinka vybraných historiků, v roce 1998 byl otevřen všem badatelům. Podle odhadů je zde nyní zpřístupněno asi 4 500 dokumentů. Jde však pouze o materiály do roku 1903 (kdy zemřel papež Lev XIII.). Dokumenty z dalších let jsou stále nedostupné.

 

Akční letáky