Americký spisovatel Cullen Murphy zkoumal ve vatikánských, francouzských a španělských archivech zápisky z prvních inkvizičních procesů. Překvapilo ho, že záznamy byly vedeny do nejmenšího detailu a nechyběly v nich ani informace o cenách použitého mučicího vybavení. "Jsou tam třeba účtenky za provaz, kterým se odsouzenému spoutaly ruce za zády, když byl upalován na hranici. Inkvizitoři byli viditelně puntičkáři," uvedl Murphy.
(Zdroj: https://www.npr.org/2012/01/23/145512271/the-inquisition-a-model-for-modern-interrogators)
Spolu s povolením mučení vydal papež Inocenc IV. inkvizitorům také příručku s instrukcemi, jak mají při výslechu podezřelých postupovat. Murphy citoval úryvek: "Seďte za stolem a mějte před sebou hromadu dokumentů. Zatímco podezřelý odpovídá na otázky, obracejte dokumenty v rukou, abyste vzbudili zdání, že o dotyčném máte mnohem víc informací, než si dokáže představit. Chvíli co chvíli potřeste hlavou, jako byste jeho výpovědi nevěřili."
Když přiznání nejde po dobrém...
Pokud se člověk obviněný z kacířství při výslechu přiznal, jeho přiznání bylo považováno za platné a mohlo se přistoupit k rozsudku. Jesliže zapíral, proces se protáhl a zkomplikoval. Církev si totiž byla dobře vědoma faktu, že přiznání pod nátlakem fyzického mučení nelze brát jako upřímné, a tak zpravidla dala mučenému několik dní na rozmyšlenou, zda si za svým přiznáním opravdu stojí. Stalo-li se, že se dotyčný vzmužil a svou výpověď vzal zpět, čekalo ho další mučení. A tak to šlo dokola, dokud nenašel milostivou smrt v plamenech.
Ilustrace zachycující inkviziční proces
Čarodějnice nebyly původně na černé listině
Dnešního člověka možná překvapí, že inkviziční procesy nebyly původně namířené proti čarodějnicím. Biskupové vyslaní na konci 12. století papežem Luciem III. do jižní Francie a Německa měli za úkol vystopovat stoupence nekatolických náboženských hnutí, jako byli kataři a valdenští. Vypadalo to tak, že inkviziční komise čítající tři až čtyři duchovní přišla do města a v kostele vyhlásila, že hledá kacíře. Kdo jím byl, měl se v příštích pár týdnech přiznat, kdo o nějakém věděl, měl na něj podat udání. Po uplynutí stanovené lhůty se přistoupilo k výslechům.
Stačilo jen pár století, aby se z inkvizice stala rozsáhlá instituce se sítěmi rozhozenými po celé katolické Evropě. Ve Španělsku si brala na mušku konvertované židy a muslimy, u nichž panovalo podezření, že dále vyznávají původní víru. Ve Francii ji padli za oběť i slavní templáři.
Mezi lehčí tresty patřilo zbičování či pokání v podobě poutní cesty, za vážnou herezi hrozil doživotní žalář v okovech nebo upálení. Absence obhájce a kontroly ze strany vyšší instance vedly k tomu, že inkvizitoři mohli odsoudit k smrti prakticky kohokoli, na koho ukázali, a obohatit se o jejich majetek. "Někteří inkvizitoři byli tak mocní, že se jich obávali i papežové," uvedl historik Petr Kubín pro Katolický týdeník.
(Zdroj: https://www.katyd.cz/clanky/tribunalu-se-obavali-i-papezove.html)
Postup výslechů během staletí zůstal prakticky stejný, jen mučicí nástroje se zdokonalily. Španělské inkvizici se nejvíce osvědčilo natahování na žebřík, zavěšení do výšky za ruce svázané za zády anebo obdoba dnešního waterboardingu, kdy se mučenému ucpala ústa hadrem a lila se do nich voda. V jiných oblastech se užívaly španělské boty a palečnice, než se přistoupilo k mučení na skřipci. Na konci této útrpné pouti stála v drtivé většině případů veřejná poprava. Odvolání nebylo možné.
