Na seznamu ztracených, na seznamu záhadných
Osídlení Ipiutak je na seznamu záhadných měst nejen proto, že ho vybudovala neznámá kultura, ale přispívá k tomu i místo, kde leží. Nachází se za polárním kruhem, jedné z nejnevlídnějších oblastí pro život člověka – zemí ledů a sněhů s mrazivými vodami, na severním pobřeží Aljašky, poblíž města Point Hope.
Ipiutak objevili archeologové během expedice v letech 1939 a 1940, kterou vedli Helge Eyvin Larsen a Froelich Gladstone Rainey. Výpravu financovalo Americké přírodovědné muzeum v New Yorku. Je to dosud největší archeologické naleziště v „zemi Eskymáků“. Místní Inuité však tvrdí, že město nevybudovali jejich předci, ale „rudovlasá rasa s modrýma očima“.
Pokud nejsou neznámí stavitelé potomky původních obyvatel a liší se od arktických kmenů, kdo tedy byli? Odkud přišli a proč si zvolili nehostinný kraj za svůj domov?
Co prozradily archeologické vykopávky
Ač moře spláchlo mnohé důkazy o existenci „Ipiutaků“, přesto jich archeologům zanechalo dostatečné množství v podobě pozůstatků staveb a artefaktů. Z nich badatelé vyčetli, že osídlení pochází z období 2 000 až 3 000 let př. n. l. a k jeho zániku došlo dle odhadů kolem roku 800 př. n. l. Když neznámí „světlovlasí modroocí obři“, jak jim místní říkají, dorazili na místo, neměli to lehké. Kromě stravy se museli v první řadě postarat i o příbytky. A to v zemi, kde téměř celý rok vládne zima a v místě, kde neměli k dispozici žádný stavební materiál jako dřevo ze stromů nebo kameny.
Přesto si ve zmrzlé zemi dokázali vybudovat dočasná obydlí v jámách hlubokých přes osmnáct metrů. Pak se pustili do staveb stálých „stavení“. Postavili si je ze svázaných kostí mrožů a velryb pokrytých kůžemi. Žeberní koše posloužily jako střecha. Archeologové se domnívají, že jich bylo nejméně osm set a stejný počet byl i jámových chatrčí. Obydlí byla „úhledně seřazena“ a vedly mezi nimi uličky. Dle předpokladů v Ipiutaku žilo na osm tisíc lidí. Ipituak tak byl největším „sídlištěm“ před příchodem Evropanů.
Starobylou neznámou kulturu ukazuje následující video:
Artefakty napovídají, ale přesto mlčí
Již samotná obydlí napovídají, že obyvatelé Ipituaku nebyli kočovní lovci a jejich hlavní potravou byli mroži a tuleni, které lovili z plovoucích ker harpunami. Na lov karibu – sobů, používali luky a šípy. Vykopávky ukázaly, že město muselo velmi prosperovat a bylo střediskem obchodu.
Pohřebiště s více než pěti tisíci hroby pak ukázalo, že tato neznámá kultura měla velmi pokročilé znalosti matematiky a astronomie a byla mnohem vyspělejší než jiné eskymácké kmeny. Také praktikovala neobvyklé rituály a nejspíš šamanismus. Archeologové objevili lebky s umělými očními bulvami z klů, které byly vykládané obsidiánem. Některé měly z klů umělé nosy ve tvaru ptačích hlav. V hrobech byla nalezena i těla mumifikovaných zvířat. I ta měla oči z obsidiánu.
Mezi vykopanými artefakty byly nádherně vyřezávané předměty, které se zcela vymykají eskymácké nebo jiné americké kultuře, dále pak brože a přívěsky z velrybích kostí. To vše ukazuje na umělecké schopnosti této kultury. Četné nástroje pak na dovednost jejich používání. „Ačkoli tato kultura předchází známým typům eskymácké kultury na arktickém pobřeží, není primitivní a od známých eskymáckých vzorů se liší tak výrazně, že mě to vede k domněnce, že její původ najdeme mimo arktické oblasti, pravděpodobně ve východní Asii,“ domnívá se Reichlich.
Příchod a zmizení
Dle mnohých předpokladů archeologů a antropologů se do Ameriky předkové jejích původních obyvatel dostali z Asie přes pevninský most v oblasti Beringova průlivu, když následovali stáda lovné zvěře. Může to vysvětlovat původ kultury Ipiutaků. Co se ní stalo? Dle místní legendy tato odlišná rasa žila v místě až do "války bohů" a poté odešla. Zanechala ale po sobě místo velkého historického a archeologického významu.