Trojnásobný otec se těšil z narození syna Mirka. Byly mu pouhé dva dny, když dostala celá rodina předvolání k transportu. Prosby byly marné, všichni se museli dostavit do luhačovické sokolovny. Po pár dnech nejistoty byli převezeni do Uherského Brodu a později do Osvětimi. To už byli ostříhaní a okradení o šaty a osobní věci. Hned po příjezdu do tábora vytetovali každému pořadové číslo, podle věku buď na předloktí nebo nohu.
Hořící děti
Nejhorší byl v Osvětimi hlad. Řepná polévka, hořký nápoj a shnilé brambory. Když už Iren ukořistil kousek chleba, odnesl ho ženě a dětem. Jednou s červenou miskou, kterou dostal mimořádně za přenášení balvanů, upadl o vyčerpaného spoluvězně. Byl potrestán bičováním a druhý den musel jakoby nic nastoupit do práce. Sám trhal trávu a jedl, co kde vyrostlo. Jednou ho blokový dozorce poslal do vagónu pro uzenou kýtu. Moc dobře ale věděl, že ho při lupu chytí.
Iren byl svědkem toho nejhoršího, co se v Osvětimi dělo. Přišel o tři děti, stavěl druhé krematorium a viděl, jak nestačí kapacity tábora a dozorci házeli děti do vykopaných děr, polévali je benzínem a pálili. Když onemocněl tyfem, myslel, že ho čeká smrt. Tomu nasvědčovalo i číslo na hrudi. Bojkovický doktor mu ho ale tajně smazal a vyléčil ho. Trvalo to čtyři týdny a Iren nabral síly.
Odvoz do neznáma
Při transportu z Osvětimi se musel rozloučit s manželkou Albínou. Muži zůstali v Buchenwaldu a po třech týdnech byli převezeni do Dory. Tam měli přístup k jídlu, nebyli týraní ani mučení. Když ale brambory došly, čekali na jídlo i týden. S prvními nálety je nahnali do vlaku a odvezli do neznáma. Vysadili je u opuštěných kasáren a nechali je tam. Po týdnu je osvobodili Američané a staral se o ně Červený kříž, ale nevěděli, kde jsou. Iren trpělivě čekal na konec války, nasedl do prvního vlaku a pak se konečně vrátil domů, kde ho čekalo krásné překvapení. Ve dveřích domu stála Albína a ani jeden z nich nemohl uvěřit, že se vidí. Štěstí ze setkání, a zároveň neštěstí ze ztráty dětí...
