Irena Sendlerová se narodila 15. února 1910 ve Varšavě do rodiny váženého lékaře. Když ve dvou letech onemocněla černým kašlem, rodina se přestěhovala do zdravějšího prostředí lázeňského městečka Otwock, kde shodou okolností žila početná židovská komunita. Irenin otec neváhal léčit chudé Židy zadarmo, a jako jediný z místních lékařů docházel i k pacientům s tyfem. Sám se roku 1917 nakazil a zemřel.
Protože se Irena coby malá dívka kamarádila s židovskými dětmi, při studiu vysoké školy vnímala jako vysoce nespravedlivé, že židovští studenti museli sedět při přednáškách odděleně od studentů polských. Její solidarita se spolužáky jiného vyznání vedla až k tomu, že byla ze školy vyloučena.
Dostudovat se jí podařilo až v roce 1939; po studiu nastoupila na varšavský magistrát jako sociální pracovnice a ihned měla příležitost pomáhat Židům. Téhož roku totiž přišla nacistická okupace a židovské rodiny byly odříznuty od sociální podpory. Irena na magistrátu spolu se svými kolegy zfalšovala dokumenty asi 3 tisíc židovských obyvatel, ze kterých formálně učinila Poláky. Dotyční díky tomu mohli dostávat sociální dávky i nadále.
O rok později už byla Varšava rozdělena na německou, polskou a židovskou část. Židovské ghetto bylo koncem roku 1940 zcela uzavřeno a od zbytku města ho dělila třímetrová zeď. Byli sem sváženi Židé z celého Polska a tísnili se na malém prostoru, sužování hladem a šířícími se nemocemi.
Irena spolu s kamarádkou do ghetta vstupovala na falešnou kartičku zdravotní sestry a pašovala sem léky a potraviny. Zároveň se ujímala sirotků, kteří bezprizorně bloumali ghettem a neměl se o ně kdo postarat.
V roce 1942 nacisté rozhodli o likvidaci ghetta a jeho obyvatele začali hromadně odvážet do táborů smrti. Irena chtěla zachránit aspoň děti. Nemluvňata pašovala přes zeď nebo je vyvážela v krabicích s otvory, starší děti skrývala v hromadách odpadků, v pytlích pro mrtvé nebo v rakvích, jindy je vyváděla ven kanály. Zachráněných dětí se ujímaly polské rodiny, kláštery i partyzánské oddíly. Každý den se dostalo z ghetta na svobodu několik desítek dětí.
V říjnu 1943 Irenu zatklo gestapo. Nacisté jí ukázali celý seznam lidí, kteří na ni donášeli. Přes kruté mučení Irena neprozradila, kde se děti vynesené z ghetta skrývají a kdo jim pomáhá. Vyšetřovatelé jí nejspíš nakonec uvěřili, že je pouhou spojkou ve složité konspirační organizaci a zásadní informace nezná.
20. ledna 1944 měla být Irena popravena zastřelením. Její spolupracovníci však na poslední chvíli uplatili jednoho z nacistických důstojníků, a ten ji tajně propustil, přičemž její jméno zanesl na listinu popravených. Irena se do konce války skrývala pod cizí identitou a přežila.
Po válce se Irena spojila s židovskými organizacemi a předala jim seznam 2500 dětí, které její zásluhou unikly transportům do vyhlazovacích táborů. Většinu z nich se podařilo najít, i když mnohé už neměly rodiny, do kterých by se mohly vrátit.
Kromě židovských kruhů a Izraele Ireniny zásluhy nikdo neocenil až do začátku nového milénia, kdy se o nich začalo psát v americkém tisku. Roku 2003 Irena obdržela z rukou polského prezidenta Aleksandra Kwaśniewského Řád bílého orla. V té době se už pohybovala jen na vozíku, ale hlavu měla pořád čistou a plnou vzpomínek. Odmítla však, že by byla hrdinkou. "Každé dítě, které jsem pomohla zachránit, ospravedlnilo mojí vlastní existenci. Není to důvod ke slávě," prohlásila žena, která se přes častou hrozbu smrti dožila úctyhodných 97 let.