Charakter krajiny na Arabském poloostrově se vyznačuje suchem a rozsáhlými pouštěmi.
Nejpočetnější a nejvýznamnější složkou arabského obyvatelstva byli beduíni, kteří se proháněli na velbloudech od oázy k oáze. Právě kočovný život za úrodnou půdou a vodou vytvářel i specifickou tvorbu sociálních a kulturních vazeb mezi kmeny. Ty žily na předem stanoveném území, které si zarytě bránily. „Charakter okolí samozřejmě utvářel i charakter náboženství. Jednalo se o vcelku primitivní polytheistické představy, které vyplývaly ze závislosti na přírodě a tradicionalismu. Bohové byli různí pro různé kmeny a také s různým stupněm uctívání." (Zdroj: www.eurabia.cz)
Nadšení pro Islám rostlo. Ať už to bylo upřímné nadšení šířit novou víru, nebo spíše vidina nábožensky zdůvodněného získání snadné kořisti, či ještě jiné historicky podmíněné důvody...
Předislámští Arabové však znali i křesťanství a judaismus. Dokonce počátkem 6. století Habešané z Auxumu (Etiopie) připojili ke své říši dnešní Jemen a začali stavět křesťanské kostely. (Zdroj: www.palba.cz) Nikdy však toto náboženství nepřijali všichni obyvatelé poloostrova.
Když v roce 610 n. l. Muhammad vystoupil s prorockým posláním, novým učením založeném na víře v jednoho Boha a reformou dosavadních společenských stavů, nadšený potlesk si nevysloužil. Právě naopak. Vládnoucímu kmeni Kurajšovců se kritika společenských stavů v prorokově rodné Mekce nelíbila. Lidé ho navíc brali jako pošetilého věštce nebo hloupého kazatele. Nakonec roku 622 odešel i s několika stovkami příznivců do zemědělské oázy Jathrib, kde měl fungovat jako soudce. „V Medíně se z jeho mekkánských druhů a tamních konvertitů k islámu stalo společenství respektive obec věřících, které se během jediného desetiletí změnilo v zárodečný sociálně politický útvar, vzor příštího státního uspořádání," píše ve svém článku Islám a jeho svět: dějiny vzestupů a pádů Miloš Mendel (Zdroj: digilib.phil.muni.cz)
Nadšení pro islám rostlo. Ať už to bylo upřímné nadšení šířit novou víru, nebo spíše vidina nábožensky zdůvodněného získání snadné kořisti, či ještě jiné historicky podmíněné důvody, zelené vlajky islámu se začaly vztyčovat na územích, patřících dosud mocným říším – zejména ve východních provinciích říše byzantské (Sýrii a Palestině) a v srdci říše sásánovské (perské, v Mezopotámii). Na jihu byla první fáze výbojů dokončena dobytím Jemenu.
Islámská expanze pak trvala od roku 622 do roku 750 a všude, kde Arabové přišli, se snažili zavést své nové náboženství. Vytvořil se tak rozsáhlý a mocný chalífát – arabsko-islámská říše. „Měla etnicky i nábožensky pestrý, kulturně synkretický charakter, ekonomickou a obchodní dynamiku, v mnohých oblastech byla rodištěm náboženských i profánních vědních oborů a myšlenkových proudů, středisek vzdělanosti a sebevědomého kulturního prolínání s hodnotami okolních civilizací, "píše Mendel. Její slavná éra a civilizační vzestup trval přibližně do 16. století. Od 19. století pak historikové naznačují její pád.
