Ivan Hrozný (1530 – 1584) proslul jako poměrně úspěšný panovník, avšak od smrti své první ženy trpěl psychickou nestabilitou, která se mimo jiné projevovala nekontrolovanými výbuchy hněvu. Při jednom takovém záchvatu vzteku zbil svou snachu tak, že potratila, a vlastního syna Ivana usmrtil kovovou tyčí. Z výčitek svědomí zešílel ještě víc. Bloudil palácem a zoufale vyl.
Vražda syna měla temné následky pro celé Rusko. Ivan Junior byl totiž jediným schopným nástupcem, který mohl zachovat zemi ve stavu, jak ji otec vybudoval. Jeho mladší bratr Fjodor byl slabomyslný a maličký Dimitrij v době otcovy smrti začínal teprve žvatlat první slůvka.
Neschopný car a mocichtivý švagr
Nedalo se nic dělat, na trůn v roce 1584 nastoupil Fjodor, jehož prameny popisují jako dětinského muže slabého zdraví i ducha. Faktické vlády nebyl schopen, takže se jí ujal Boris Godunov, bratr jeho manželky Iriny. Carskému páru se narodila jediná dcera, která brzy zemřela, a nezdálo se, že by byl Fjodor schopen zplodit další děti. Godunov se těšil, že se po švagrově smrti stane carem sám.
Byl tu však ještě Dimitrij, toho času pobývající stranou od dvora v Ugliči. Řezná rána v jeho hrdle přestává být záhadná, když uvážíme, že byl jedinou osobou, která mohla zhatit Godunovovy carské ambice. Jeho matka věřila, že si vraždu chlapce objednal právě Godunov. A věří tomu i řada historiků.
V roce 1597 Fjodor zemřel a jeho švagrovi se uvolnila cesta k trůnu. Zemí však zmítaly nepokoje. Mezi kozáky se k tomu objevil muž, který tvrdil, že je legálním následníkem Ivana Hrozného. Vražda malého Dimitrije prý byla jen předstíraná, aby se dědic mohl dočkat dospělosti v bezpečí. Nyní tu Dimitrij stojí před kozáky a žádá jejich podporu.
Nedostalo se mu jí jen od kozáků, ale také od polského krále Zikmunda III. Upřímně řečeno, Zikmundovi bylo nejspíš zcela jedno, zda je Dimitrij pravý nebo falešný, hlavně když se mu naskytla skvělá záminka k napadení Ruska. Se samozvaným Dimitrijem uzavřel dohodu: pomůže mu získat carský trůn a Dimitrij na oplátku obrátí svou zemi ke katolictví.
Drsný konec falešných Dimitrijů
Boris Godunov jako na zavolanou v roce 1605 zemřel, a tak se falešný Dimitrij dostal k moci snáze, než si představoval. Ruský lid ho přivítal s nadšením, to však brzy opadlo, když se Kreml zaplnil Poláky a katolickými kněžími, kteří si ze svých pravoslavných kolegů utahovali. Nespokojenost přerostla v povstání, při kterém byl car doslova utlučen. Jeho tělo pak bylo rozsekáno na kusy a spáleno. Lidé zřejmě pochopili, že nešlo o pravého Ivanova syna, a tak ho do historie zapsali pod jménem Lžidimitrij I.
Kozáci ve spolupráci s Polskem za něj brzy našli náhradu. Legenda o přeživším Dimitriji stále žila, a tak se v roce 1607 na scéně objevil Lžidimitrij II. Ten se přímo do Moskvy nikdy nedostal, ale podařilo se mu ovládnout notnou část Ruska a prohlásit se carem. Poláci nicméně tentokrát už nehodlali spoléhat na jeho vděčnost a Moskvu rovnou dobyli pro sebe. Lžidimitrij II. byl zastřelen na útěku.
Poslední falešný Dimitrij se zmocnil roku 1611 západoruského Pskova a v následujících dvou letech se nazýval carem, než byl zajat a popraven. Od té doby se už za zesnulého následníka trůnu nikdo vydávat nepokusil a Ivan Hrozný se svými potomky mohli odpočívat v pokoji.
Zdroje: https://www.rbth.com/, https://nicholaskotar.com/, https://cs.wikipedia.org/