Jakého nejvyššího věku se může člověk dožít? Vědci určili horní hranici

Lidé se mohou dožít maximálně 150 let.

Lidé se mohou dožít maximálně 150 let.

Foto: Profimedia

Lidé se dělí do dvou kategorií. Na ty, kteří jsou se stárnutím smířeni a po věčném životě by ani netoužili. A pak na ty, kteří by za něj byli vděční. Otázkou ale je, v jakém stavu náš život končíme. Málokdo by chtěl žít věčně a nebýt zdravý a spokojený. Existuje ale něco jako délka života? Ano. A dle nejnovějšího modelu je stanovena na 150 let.

I vzhledem k současnému tempu pokroku můžeme s jistotou očekávat, že se délka života bude i nadále prodlužovat. Když se někdo dožije 80 let, říkáme, že má dlouhý život. Faktem však je, že délka života se skutečně prodlužuje. Zejména v tzv. modrých zónách dlouhověkosti se lidé dožívají sta let bez problémů, někteří dokonce až 120 let. Jaká je tedy maximální délka života?

Tato otázka není vůbec jednoduchá. Zatímco průměrnou délku života lze vypočítat poměrně snadno, odhad maximální délky života je mnohem obtížnější. I přesto je to ale možné. Dřívější studie stanovily hranici lidského života na 140 let, ale novější studie navrhuje, že hranice lidského života se blíží 150 letům. Délka lidského žovta se tedy prodlužuje. Jak však vědci na tento věk přišli?

Na video o dřívější délce života se podívejte zde:

Zdroj: Youtube
 

Metody, jak určit délku života

Celosvětová očekávaná délka života při narození nyní překročila 70 let u mužů a 75 let u žen. Předpokládá se, že počet obyvatel, kteří se dožijí 100 let a více, vzroste do roku 2050 na téměř 3,7 milionu, zatímco v roce 1990 jich bylo jen 95 000. (Zdroj: www.scientificamerican.com)

Metoda výpočtu délky života se opírá o Gompertzovu rovnici. Tato rovnice je používána od 19. století a je založena na tom, že úmrtnost lidí na nemoci exponenciálně roste s časem. To znamená, že pravděpodobnost úmrtí na nejrůznější nemoci se každých osm až devět let zhruba zdvojnásobí. Není to však rovnice omezená jen na výpočet délky života, ale třeba i na výpočty pojistného na zdravotní pojištění, kdy je také potřeba odhadovat věk, kdy zemřeme.

V templářích se snoubila fyzická síla s duchovní.

Templáři žili dvakrát déle než běžný člověk ve středověku. Měli zvláštní stravu

Kromě Gompertzovy rovnice je možné použít funkčnost našich orgánů. Většina výpočtů tak ukazuje, že orgány budou fungovat pouze do věku kolem 120 let. Samozřejmě, že výpočty se liší člověk od člověka.

Nejnovější metodu výpočtu délky lidského života ale nyní odhalili singapurští, ruští a američtí vědci, podle jejichž modelu bychom mohli žít maximálně 150 let.

Na video se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Jak se dožijeme 150 let?

Čím je člověk mladší, tím lépe se dokáže rychle zotavit z nemoci. Podle nové studie existuje vztah mezi pravděpodobností úmrtí a tím, jak rychle a úplně se zotavujeme z nemoci, tedy odolnost. Stárnutí lze totiž definovat jako ztrátu schopnosti udržovat homeostázu. Vědci proto odebrali vzorky krve více než 70 000 účastníků ve věku do 85 let. Sledovali pak krátkodobé změny v počtu jejich krevních buněk, aby definovali tzv. ukazatel stavu dynamických organismů (Dosi). Hodnoty Dosi pak ukazovaly, kdo onemocní nemocemi souvisejícími s věkem a modelovaly ztrátu odolnosti.

Jaká je maximální délka života?Jaká je maximální délka života?Zdroj: Profimedia

Výsledkem pak bylo zjištění, že odolnost člověka zcela selže ve věku 150 let. Podle toho tedy definovali maximální délku lidského života. Aby však bylo možné určit, zda je to skutečně možné, nebo ne, nesměly by se měnit ani ostatní parametry v populaci, jako jsou například nová očkování či léky.

Dosiho limit pro maximální délku života je tedy delší než život dosud nejstaršího člověka na světě, jímž je stále Francouzska Jeanne Calmentová, která se dožila 122 let.

Na velmi vtipné video, jak by to mohlo vypadat, kdybychom žili do 150, se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Abychom ale byli schopni dožít se 150 let, musíme mít dobré geny, dodržovat zdravý životní styl a navrch ještě doufat, že průlom v medicíně bude i nadále pokračovat stejně, jako dosud.

 

Zdroje:

www.weforum.orgtheconversation.comwww.scientificamerican.com