Nejstarší dochované fresky zachycující boj dvou ozbrojených mužů pocházejí ze 4. století př. n. l. z Kampánie. Nejranější římské gladiátorské zápasy byly součástí pohřebních rituálů. Měly ukázat moc rodiny a mrtvým usnadnit přechod „na druhou stranu". Tato představení byla nejprve soukromou záležitostí. Jelikož se ale na jejich uspořádání vynakládalo čím dál tím více peněz, začala se zvát i veřejnost.
Gladiátorské zápasy si získaly tak velkou oblibu, že jejich organizaci roku 42 př. n. l. převzal stát. Pořádání her se stalo výsadním právem císaře. Byly stavěny speciální arény, ustanovila se pravidla a začaly se zakládat gladiátorské školy.
Za raných dob byla většina gladiátorů otrockého stavu a trestanci. Avšak, čím větší hry byly pořádány, tím více zápasníků bylo potřeba. Vůně krve, dobrodružství a rebelie lákala i svobodné občany. Již v 1. století se tak objevili gladiátoři z povolání.
Profesionální bojovníci
Každý, kdo se chtěl stát profesionálním bojovníkem, musel absolvovat gladiátorskou školu. Většinu z nich zakládali soukromníci. Majitelé, kteří instituci vedli, zároveň muže kupovali, prodávali a pronajímali. Ať šlo o otroka nebo syna bohatého měšťana. Trenéři určovali, kdo s jakou zbraní bude bojovat, jak bude cvičit a co bude jíst.
Zápasníci museli být silní a odolní. „Analýza 66 koster, u nichž bylo prokázáno, že patřily gladiátorům, nám umožnila nahlédnout do jejich tajemného života," říká Fabian Kanz z Lékařské univerzity ve Vídni. Kosterní pozůstatky z hromadného hrobu ve starověkém Efezu byly zkoumány forenzní osteopatologií a rozborem stopových prvků. Vědci zjistili, že jedinci zemřeli mezi 20 až 30 lety a většina z nich měřila 168 cm.
„U všech gladiátorů jsme odhalili zlomené a včas zahojené kosti na končetinách, lebkách a dokonce i páteře. To ukazuje na dobře rozvinutou lékařskou péči o drahé bojovníky," přibližuje Kanz. „Zvětšené svalové značky na pažích a nohou svědčí o tvrdém tréninku." Muži však měli zároveň i silnou vrstvu tuku, která měla jejich životně důležité orgány chránit před ničivými údery a seky.
Podrobná analýza kostí gladiátorů naznačila, jakým způsobem bojovníci zemřeli. „Pravděpodobný scénář vypadal tak, že jakmile byl zápasník poražen, poklekl před vítězem. Pokud nebyl schopen vstát, byl otočen na břicho. Většina mužů zemřela po těžkém úderu do hlavy nebo bodnutí do zad."
Jak dlouho žili gladiátoři
Míra zranění a věk mužů souhlasí se starými římskými texty, v nichž historici popisují, že průměrná délka kariéry profesionálního bojovníka byla asi šest měsíců. Historici předpokládají, že osm z deseti všech gladiátorů zemřelo přímo v koloseech.
Podle dochovaných záznamů většina mužů absolvovala pět až čtyřiatřicet zápasů. Jen málokterý z gladiátorů se dožil toho, že byl ze služeb propuštěn nebo se vykoupil, aby mohl žít jako svobodný občan. To však platilo pouze pro otroky nebo zločince. Bojovníci pocházející z prestižních rodin se často utkávali jen tzv. na oko.
Zdroj:
www.historyofyesterday.com, www.cs.wikipedia.org, www.researchgate.net
