Bylo jí 16, když sledovala, jak se její matka z posledních sil brání vykonstruovanému procesu. A byla na to sama. Sice se o ni starala těhotná teta, podporu u svého otce však najít nemohla, protože emigroval za hranice ve stejný den, kdy jeho ženu zatklo StB.

Milada tušila, že je jen figurkou na hracím poli, možná proto nikdy nepožádala sama o milost. Místo ní to udělala dcera Jana a její otec. Klement Gottwald byl ale tvrdý jako skála a neslitoval se, ani když se na něho obrátil Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová.

Jana Kánská, tehdy Horáková, tak aspoň doufala, že se ve vězení s matkou pořádně rozloučí. „Na poslední návštěvě pár hodin před popravou nám maminka řekla, že nám napsala dopisy. Byla jsem tam tenkrát já, moje teta, tedy maminčina sestra Věra Tůmová, a její muž," vzpomínala v rozhovoru pro Lidové noviny dcera Horákové. Dopisy se k ní dostaly až v roce 1990, kdy Jana Kánská přijela navštívit svou rodinu. Předala jí je tehdy ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová.

„Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi. Jsem jen a jen Vaše. Milada.“

Po smrti matky komunisté nedovolili Janě studovat vysněnou medicínu. Naštěstí se ale díky známým dostala na Druhou zubní kliniku, kde rok studovala a pak pracovala jako instrumentářka. Po letech konečně docílila toho, že mohla obor "zubní technika" studovat. Vše se zdálo být růžovější, když se jí v roce 1968 podařilo emigrovat do USA, kde se po sedmnácti letech znovu shledala se svým otcem. „Okamžitě jsem začala pracovat u jednoho slovenského zubního technika. Byl šikovný, naučil mě americkou techniku, něco úplně jiného v porovnání s tím, co se dělalo tady. No a za dva roky jsem se vdala a pak jsem pracovala v ordinaci jednoho lékaře jako jeho technička,“ vzpomíná v rozhovoru. (Zdroj: www.lidovky.cz)

I když v procesu její matky došlo na adresu státních institucí přes 6000 rezolucí, v nichž občané, dělnické kolektivy i děti žádaly její smrt, na nenávist zmanipulovaného českého lidu Kánská nevzpomíná ve zlém. Chápe, že lidé žili v obrovském strachu, vše bylo organizované komunistickou stranou a do všech byly násilně tlačené hoaxy. Naopak je vděčná, že i nyní se o osud Milady Horákové zajímají režiséři a spisovatelé. Novinář Daniel Anýž například k 70. výročí justiční vraždy napsal knihu s titulem S hlavou vztyčenou, která se zabývá nezveřejněným příběhem celé rodiny.

„Žádala jsem Daniela, aby se věnoval hlavně osudu mého táty, který byl matce nesmírnou oporou a možná, že bez jeho vlivu by máma nebyla tak pevná ve svém rozhodnutí bojovat. Člověk vždycky potřebuje vedle sebe někoho, kdo ho podepře, a to byl můj otec - byl skutečně jako skála," říká v rozhovoru pro Český rozhlas. (Zdroj: www.irozhlas.cz)

Jana Kánská měla, na rozdíl od své matky, štěstí na dobu a příležitosti. Sama říká, že žije šťastný život. „ Mám velké štěstí, dcera bydlí deset minut odtud. Potkáváme se skoro denně, oni jsou také pečlivě uzavřeni a nikam nechodíme. Syn v Bostonu je vzdálen, ale máme naštěstí aplikaci, takže se aspoň jednou týdně vidíme a slyšíme," svěřila se v červnu 2020 - již v době pandemie - a doplňuje, že Amerika jí splnila sen. Po emigraci našla otce zdravého, měla skvělou práci a našla si zde životní lásku.

Dopisy, které své rodině napsala Milada Horáková, jsou nyní ve sbírkách Národního muzea, jelikož se na nich podepsal zub času, nekvalitní papír a inkoustová tužka. V roce 2012 navíc vyšly knižně pod názvem Dopisy Milady Horákové z pankrácké cely smrti.