Norky byly pro Hitlera hned po německých ženách árijskými bohyněmi. Byly přirozeně blond, měly modré oči a byly vysoké. Byly prototypem árijského ideálu krásy. Když tedy v roce 1940 vojáci vstoupili na břehy severské země, někteří z nich se těšili na zvláštní poslání. Zapojit se do programu Lebensborn (pramen života) a zplodit novou elitu národa, která má nahradit padlé vojáky a mrtvé z koncentračních táborů. Do konce války zplodili prověření důstojníci SS s norskými ženami kolem 12 tisíc dětí.
Nejdřív to vypadalo, že novorozeňata budou mít „na růžích ustláno". Kliniky zapojené do programu Lebensborn byly moderně vybavené a matky s dětmi měly plný servis. S čím program nepočítal, byl pád Třetí říše. Vše se otočilo o 180 stupňů a začal nepředstavitelný lynč.
Po pádu Třetí říše se z norsko-německých dětí staly oběti šikany.
Jakoby se poválečné Norsko nedokázalo vyrovnat se svou pasivitou, bezmocí a spoluprací s hitlerovým režimem. Lidé si potřebovali najít viníka. Všechnu nenávist tak obrátili na Norky, které udržovaly intimní vztah s vojáky, a na jejich potomky. „Pro mnohé to byla jen dospívající láska, pro některé nevinný flirt s následkem a pro některé životní osud." (Zdroj: www.bbc.com)
Ženám na ulicích oholili hlavy, bili je, několikrát i znásilnili. Téměř 50 tisíc žen bylo označen za „německé děvky“. Ty, které se za německé muže provdaly, byly zbaveny norského občanství, zadrženy ve speciálních táborech a deportovány do Německa. Jejich děti však dopadly ještě hůře.
„Na konci druhé světové války jsem byl zavřený v domově pro duševně choré,“ říká Paul Hansen z Osla. „Později jsem zjistil, že to bylo proto, že jsem byl synem německého vojáka. Říkali mi„ nacistický spratek“.
Bjorn Lengfelder zase vzpomíná na své sourozence: „Můj pětiletý bratr a sestra byli dva dny a dvě noci drženi v chlívku, pak je v kuchyni posadili do vany a drhli je kyselinou, dokud jim nezbyla žádná kůže. Lidé tam říkali, že z nich musí smýt nacistický zápach." (Zdroj: news.bbc.co.uk) V červenci 1945 jedny norské noviny vyjádřily obavu, že lebensbornští chlapci „ponesou zárodek některých těch typických mužských německých charakteristik, kterých nyní svět viděl více než dost“.
Přední psychiatr doporučil, že velká část dětí má špatné geny, jsou retardované a měly by být umístěny ve zvláštních institucích. Výsledkem bylo, že stovky dětí byly násilně uvězněny v ústavech pro duševně choré, kde byly týrány, znásilňovány, přivazovány k postelím. Bylo jim také po několik dní upíráno jídlo a pití, takže byly nucené vykonávat potřebu pod sebe. Probouzeny byly tak, že na ně personál léčebny vylil kbelík se studenou a špinavou vodou. Když byly děti propuštěny, nemohly chodit ani do školy, často se tedy jen tak potloukaly ulicemi.
„Nakonec jsem byl poslán do speciální školy pro děti s poruchami učení a duševními chorobami. To bylo jediné formální vzdělání, které jsem dostal. Válečné děti byly odděleny od zbytku školy. Nedovolili nám žádný kontakt s vnější komunitou. Poté jsem byl přesunut do domova pro chlapce, a poté do jiného ústavu pro duševně choré, až jsem byl konečně dost starý na to, aby mě propustili. Lidé mi pomohli získat práci v továrně. Moji kolegové se mi ale nemilosrdně posmívali, až jsem se jednoho dne postavil a řekl jim, co se mi stalo. Od té doby se zklidnili a zůstal jsem tam 17 let," vypravuje svůj osud Paul Hansen. „Prvních 20 let svého života jsem strávil v ústavech pro duševně choré jen proto, že můj otec byl Němec." (Zdroj: www.independent.co.uk)
Mnoho dětí se dospělosti nedožilo. Samy si vzaly život nebo propadly užívání tvrdých drog a alkoholu. Ty, které přežily, se až v roce 1999 dočkaly norské omluvy a o pár let později i finanční kompenzace.
