Jedna z hereček ve starověkém Římě byla při představení brutálně znásilněna skupinou mladých mužů. Sama pak zahájila veřejný boj za spravedlnost, který bohužel skončil neúspěchem. Pochopitelně. Postavení žen před dvěma tisíci lety bylo velmi specifické. Na to, jak vypadal život ve starém Římě, se podívejte v tomto populárním dokumentu:
Jen „běžná rutina“
Pokud se ženy v této době rozhodly být herečkami, nazývaly se mimae (ženští mimové), což byl spíše jakýsi druh tiché komediantky. Nevystupovaly na masových veřejných akcích, ale spíše na komorních představeních. Nečekaly ovace, protože by čekaly marně. Největší odměnou jen byl jen skromný a zdrženlivý potlesk. Co však mimae neočekávala, bylo násilí, brutální zmlácení a pak znásilnění. I když herečka vznesla proti mužům obvinění, římské soudy se jí jen vysmály. Jeden z pachatelů byl ve vysoké politice, takže nakonec byl celý zločin klasifikován jako „běžné jednání při inscenovaných událostech".
Tato mimae vystupovala v satirách a hrála v malém městě pro davy opilých mužů. Její napadení nikoho nezajímalo a těm, kdo ji znásilnili, se nic nestalo. Ten, který měl politickou kariéru, dokonce časem ještě povýšil. Za zmínku ale jistě stojí její snaha na celou událost upozornit. Nevzdala se, i když po svém traumatu žila jako otrokyně, zatímco muži, který ji zneužil, se dostávalo cti za ctí. Podle tamější kultury a tradice si za své znásilnění a zbití mohla sama. Říkala si o to jen tím, že byla herečka.
Ač se tato událost stala ve starověkém Římě, mohla by být exemplárním příkladem pro povolání hereček po dalších mnoho staletí.
Starý Řím – rozhodně ne místo pro herečky
Ve starém Římě ženy směly jen zřídka vystupovat v uznávaných hereckých souborech, protože jejich roli většinou zastali muži oblečení do ženských šatů. Existovalo jen pár výjimek, ale ty by se daly spočítat ba prstech jedné ruky. Proto se místo hereček objevily právě mimae – vlastně ženští mimové, kteří parodovali mýty a hrdiny.
Svému tréninku a pak profesi ženy zasvětily celé dětství, protože to nebyla snadná práce, a navíc je muži v publiku považovali za pouhé prostitutky. Pokřikovali na ně, vyzývali je, aby se svlékly… a ženy je bohužel často vyslyšely. Pravdou totiž bylo, že mezi herečkou a opravdovou sexuální pracovnicí byla velmi tenká hranice, často dokonce žádná. Očekávalo se od nich, že budou muže bavit, nikoli ale svým uměním, ale tím, čím byly obdařeny.
Být ve starověku herečkou rovnalo se téměř být prostitutkou.
Ženské „odbory“ a Eucharis
Ženy se však proti svému podřadnému postavení začaly postupně bouřit. Některé totiž směly do divadel vstoupit pouze jako otrokyně, uvízlé v životě, kterému Římané říkali "divadelní nevolnictví". Hrát prostě musely a když se pokusily uprchnout, jejich majitel měl plné právo je odtáhnout zpět a donutit vrátit se na jeviště.
Spousta žen však za svá práva bojovala. Vstupovaly do hereckých cechů, usilovaly o lepší role a hrstce z nich se dokonce podařilo mít slušný příjem. K těmto úspěšným ženám patřila například mladá herečka Eucharis. O té se dokonce psalo jako o herečce, kterou "učily ruce múz". Její talent jí proto časem vynesl svobodu a dostávala role v klasických řeckých hrách a sklízela velký respekt. Její příběh byl však výjimečný.
Většina ostatních hereček se celý život dřela na špinavých jevištích a svlékala se pro opilé muže bez možnosti úniku.
Zdroje: eternallyrome.wordpress.com, www.ancient-origins.net, en.wikipedia.org/wiki/Eucharis,
