Pozor na přemíru chlupů i delší prst

Už ve středověku si lidé lámali hlavu nad tím, jak mezi sebou zpozorovat vlkodlaka. Dobové mýty a povídačky lykantropy popisují jako ochlupené tvory s dlouhými drápy, špičatými uši, shrbenou postavou a protáhlým nosem. A krvelačnou povahou. Když tedy zpozorovali někoho, kdo alespoň jeden z těchto aspektů splňoval, bylo v obci o zábavu postaráno.

Poznávacích znamení byla celá řada: stačilo mít příliš chlupaté a srostlé obočí a už se na vás psala odměna. Předkus se považoval za jasný důkaz nevyvedené přeměny zpátky na člověka. Lidé si všímali i prstů - pokud byl prostředníček delší než ostatní prsty, rozezněl se varovný signál.

Jedině stříbro

K odhalení vlkodlaka napomohlo i chování okolních zvířat. Psi měli z lykantropa obrovský strach, kňučeli a utíkali se schovat. Kočky se ježily, ale zůstávaly na místě, jako by ho chtěly varovat, že i ony mají ostré drápy a nebojí se je použít.

Vlkodlaka si vytipovali i podle častých nočních procházek, avšak ne za úplňku. Prozradily ho i vycházky v lese, lidé se dovtípili, že byl na lovu nebo si právě prošel proměnou.

Jak takového vlkodlaka zabít? Na upíra funguje kůl do srdce, na čarodějnici oheň nebo voda, ale vlkodlak je podle pověstí téměř nesmrtelný tvor se schopností rychlé regenerace. Jedinou spolehlivou možností bylo stříbro, o kterém si ta nejohroženější skupina – sedláci a vesničané – mohla nechat jen zdát.

Léčba a vlkodlaci dnes

Vlkodlak mohl být vyléčen spálením jeho kůže nebo zbičováním. Pořádaly se obřady, při nichž odsouzeného oslovili jeho pravým jménem, což mělo zpřetrhat spojení se satanem. Existovala také medicína, skládající se různých léčivých bylin, síry a bobřích výměšků. Léčba trvala několik dní, do té doby zůstal vlkodlak pod zámkem.

Strach z těchto bytostí trval až do pozdního 17. století, lidé se je mermomocí snažili odhalit, dokonce vznikaly speciální brožury, které měly lov vlkodlaků ulehčit.

Vlkodlaci existují i dnes, alespoň z psychologického hlediska – klinická lykantropie u člověka vyvolává iluze, že se může proměňovat na vlka, čemuž také odpovídá i jeho chování – nemocný chodí po čtyřech, vyje, štěká a kouše. Klinická lykantropie nepřichází sama, ale společně se schizofrenií nebo psychotickou depresí.