Souboje muže proti muži z rozhodnutí soudu byly ve 14. století již přežitkem. V dřívějších dobách ovšem nebylo výjimkou, že soudci pro nedostatek důkazů ponechali verdikt na Bohu a nařídili znesvářeným stranám souboj. Kdo v něm byl poražen a usmrcen, prohrál i soudní spor. Vítěz naopak obhájil svou pravdu, neboť Bůh stál očividně na jeho straně.
Když se ale rytíř Jean de Carrouges roku 1386 přihnal do Paříže a požádal samotného krále Karla VI., aby mu povolil souboj s jeho protivníkem Jacquesem le Grisem, vzbudilo to pozdvižení. Francie o takovém řešení sporů slyšela snad jen z vyprávění pradědečků. Králi se nápad zamlouval, ale pro jistotu ho nechal projít parlamentem, který měl obě strany nejprve vyslechnout. Ukázalo se, že jde o mimořádně závažný případ.
Souboj Jeana de Carrouges se Jacquesem le Grisem
Kdysi kamarádi, nyní rivalové
Jean de Carrouges a Jacques le Gris byli vrstevníci, kteří vyrůstali jako dobří přátelé a v dospělosti společně přísahali věrnost hraběti Pierrovi d'Alençon. Hrabě jim svěřil správu několika panství, ale brzy bylo patrné, že nadržuje le Grisovi. Pohledný a zábavný rytíř se stal miláčkem místního dvora a proslul jako vyhlášený sukničkář. Hraběte si omotal okolo prstu a posbíral četná ocenění za věrné služby, zatímco jeho kamarád zůstal upozaděn.
Smůla provázela Jeana de Carrouges i v soukromém životě. Poté, co mu zemřela manželka i dítě, připojil se k armádě a nějaký čas bojoval proti Anglii. Po návratu se znovu oženil. Ačkoli mu bylo již něco okolo padesáti let, jeho nevěsta Marguerite byla mladá a velmi krásná. Sliboval si od ní, že mu přivede na svět vytouženého dědice.
Pokud dříve záviděl Jacquesovi jeho prominentní postavení u dvora, nyní zase Jacques záviděl jemu. Když Marguerite spatřil na jednom ze šlechtických večírků, nemohl ji pustit z hlavy. Ona sama ale na jeho návrhy nereagovala.
Počkal si proto na den, kdy byla v rodinném zámečku zcela sama, a s pomocí svého sluhy ji znásilnil. Pohrozil jí smrtí, pokud o tom někomu řekne. Svěřila se jen manželovi.
Jean se rozlítil a bývalého přítele ihned zažaloval. Jenomže v hrabství Pierra d'Alençon měl silnější slovo Jacques. Hrabě ho přirozeně podpořil, a tak soudci rozhodli, že je žalovaný rytíř naprosto nevinný a milá Marguerite jen blouznila.
Tak se kauza dostala až do Paříže. Parlament nemohl uznat Jacquese vinným, protože na místě činu nefigurovali žádní svědkové. Za přítomnosti krále se tedy rozhodlo o povolení souboje, ve kterém o spravedlnosti rozhodne vyšší moc.
Na mimořádnou akci se těšila celá Francie
Souboj se nakonec konal až 29. prosince, aby termín vyhovoval i králi, který si vzácnou událost nechtěl nechat ujít. Jean de Carrouges přitom bojoval nejen o život svůj, ale i o život své mladé manželky. Ta by byla v případě jeho porážky odsouzena za křivé obvinění k upálení zaživa.
Podívejte se na trailer k filmu Poslední souboj, který se neobvyklým středověkým případem inspiroval:
Přestože souboji přihlížely davy lidí, panovalo zde naprosté ticho. Z nařízení krále měla být každému narušiteli useknuta ruka. A kdo by se opovážil do souboje přímo fyzicky zasáhnout, měl být popraven.
Soupeři proti sobě vyjeli v plné zbroji na koních a v ruce třímali skutečná kopí, nikoli dřevce jako při turnajích. Na zem se skáceli až po čtvrtém střetu, kdy Jacques le Gris probodl Jeanova koně a soupeř mu surovost oplatil stejnou měrou. Po několika minutách zápolení Jean de Carrouges uklouzl a Jacques ho bodl do stehna. Za okamžik se ale karty obrátily a Jean svého soupeře skolil na zem. Jacquese zradila tíha zbroje; nemohl se postavit na nohy, což dalo Jeanovi příležitost zasadit mu smrtelnou ránu.
Jean de Carrouges se stal ve Francii celebritou a král mu nabídl místo ve své družině osobních strážců. Marguerite postupně porodila tři děti a rodina žila šťastně celých příštích deset let, než Jean přišel o život ve válce s Turky.
Zdroje: www.normandythenandnow.com, inews.co.uk, www.historyvshollywood.com
