Začněme krátkým exkurzem, již od narození. Podle geografa Roberta Woodse přibližně 28 % všech novorozenců se kvůli drsným podmínkám, které v Římě panovaly, nedožilo ani 12 let. Navíc bezohlednost k dětem byla v Římě běžná až do 17. století. Kojenecká úmrtnost klesla až s nástupem industrializace v 18. století.

Jak těžké bylo v Římě býti novorozencem

Z pramenů vyplývá, že když novorozenec zemřel, vlastně se nic nedělo. Pouze třetina zemřelých novorozených dětí například měla náhrobní kámen! Rodiče se sice z narozeného dítěte radovali a nesporně jej milovali stejně, jako dnes. Jenže zde nebyla tak velká šance, že dítě přežije. Pokud vůbec přežilo samotný porod, položilo se na zem a Para familias (nejstarší žijící muž v domě) určil, zda má být přijato do rodiny, nebo odsouzeno, což bylo ve starém Římě přípustné. Zejména chudé rodiny si nemohly dovolit vychovávat děti, proto byly buď rovnou zabity – zejména dcery, anebo vychovány k životu v otroctví. Adopce proto byla rovněž velmi běžná.

Vlastní narození přeživšího dítěte se tady slavilo až zhruba týden po porodu, kdy dítě dostalo jméno a bylo oficiálně přijato do rodiny. Byla to velká sláva, při níž chlapci dostali tzv. bullu. Bulla byl přívěsek, který měl odhánět zlé duchy a zároveň znamenat, že chlapec je svobodným občanem Říma.

Jak byly děti vychovávány?

Dětem z bohatých rodin pak byla přidělena kojná, a to z mnoha důvodů. Kojení navíc bylo považováno za důvod předčasného stárnutí ženy, přitom ale zásadní krok při výchově dítěte. Věřilo se totiž, že hodnoty a spravedlnost člověka pocházejí z mateřského mléka. Když dítě kojila kojná, automaticky mu byly předány špatné vlastnosti, protože kojné byly většinou chudé ženy nebo otrokyně. O jejich kvalitách se tedy pochybovalo.

Stejně tak se věřilo v sílu zavinování, které mělo formovat vzhled dítěte. Ideální tělo bylo v Římě nutností a život značně usnadňovalo.

Kojenecký věk v římském světě trval do sedmi let a děti – tedy ty bohaté, měly často chůvy, které si ovšem k dětem vytvářely celoživotní pouto. Chudé a méně šťastné děti pak vychovávali jejich nejbližší rodinní příslušníci. Až když byl z „dítěte“ chodící a mluvící člověk, stalo se řádným „občanem Říma“.

Na video se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Jaké bylo samotné dospívání?

Rodiče velmi dbali na to, aby z jejich dětí vyrostli „dobří lidé“, s krásným tělem a dobrými vlastnostmi. Což není nic neobvyklého, ale v Římě to bylo dosahováno pomocí velmi častých

tělesných trestů, k nimž patřilo například znehybňování novorozenců na dřevěných prknech, koupání ve studené vodě, aby nepodlehli "měkkosti“ a mnoho dalších praktik.

Děti neměly často své vlastní oblečení, ale nosily oblečení dospělých, dokud se řádně nevyvinuly. Vzdělání jim bylo většinou poskytnuto doma. Samozřejmě měly děti i dost času na hru a do procesu výchovy a výcviku se zapojovali oba rodiče. Římské matky byly pro děti učitelkami, učily je používat mateřský jazyk a gramotnosti.

Důležitější byl morální než intelektuální rozvoj, hlavně úcta k bohům, římskému právu, loajalita vůči autoritám a čestnost.

Vstup do dospívání byl považován za důležitý milník: Ze chlapců z lepších rodin se stali vojáci, právníci nebo představitelé církve, dívky byly připravovány na roli stát se matkami. Manžela dívkám většinou našel otec na základě finančního zisku, moci, privilegií a budování obchodních vztahů.

No řekněte, jak by se vám líbilo dospívání ve starém Římě?

Zdroje:

bmcr.brynmawr.edu

listverse.com

historyten.com