Tak jako dnes, i v dávných dobách se královští rodice zajímali o každodenní péči svých dětí. Když budoucí král Eduard I. jako dospívající chlapec onemocněl při návštěvě opatství Beaulieu, jeho matka, královna Eleonora Provensálská, ignorovala omezení opatství týkající se návštěvnic, aby se o syna mohla postarat. Královna Matylda Flanderská, matka Viléma Dobyvatele, zas dala jasně najevo, že její první oddaností je její nejstarší syn Robert, když válčil se svým otcem.
Výchova princů a princezen
Královští rodiče se častěji zajímali o zdraví a vzdělání svých dětí. Jejich každodenní péči svěřovali jiným. Eleonora Akvitánská posílala své mladší děti na výchovu do opatství Fontevraud a do jejich každodenního života se nijak výrazně nezapojovala. Jakmile její děti dospěly, získala jejich jménem značnou politickou moc. Pomohla osvobodit svého syna krále Richarda I. ze zajetí a později poskytla svému nejmladšímu synovi, králi Janovi, důležitou podporu při jeho nástupu na trůn. Nejhůře dopadl tehdy budoucí král Richard III., který strávil dospívání zcela mimo dosah své matky a učil se vojenským a dvorským dovednostem v domácnosti svého budoucího tchána, hraběte z Warwicku.
Týrání a ponižování na denním pořádku
Samozřejmě se vyskytly i případy, kdy mezi královskými rodiči a jejich potomky existovalo něco jako aktivní nepřátelství. To mnohdy končilo smrtí.
Převážně v první polovině osmnáctého století bylo u moci několik obzvláště nefunkčních královských rodin dokonce ve stejném období. V Británii to byl hannoverský rod, který byl proslulý konflikty mezi otci a syny. Ve Francii se jedna z dcer Ludvíka XV., Louisa, stala jeptiškou s výslovným cílem vykoupit duši svého otce a usilovat o odpuštění jeho hříchů, čímž veřejně vyjádřila nesouhlas s jeho zhýralým životním stylem.
V Rusku naopak Petr Veliký odsoudil svého syna Alexeje k trestu smrti za zradu a dědic následně zemřel ve vězení. Osmnácté století bylo dobou, kdy se začaly šířit sentimentálnější představy o dětství, takže se zdálo, že problémové královské domácnosti se obzvláště vymykají měnícím se představám, což přispělo k trvalé negativní pověsti, která se váže ke královské výchově.
Výchovné metody, kterým čelily děti královských rodičů, však zašly mnohem dále než pouze k přísným trestům. Dva budoucí králové Velké Británie, Eduard VIII. a Jiří VI., se ocitli v péči doslova sadistické chůvy. Jednoho štípala, aby ho přivedla k ustavičnému pláči a druhého, aby nebyl hrozbou pro nástup svého bratra na královský trůn, se chtěla zbavit tím, že ho zcela vyhladoví.
Nepravidelná strava či lahvička odložená uprostřed krmení, tak způsobili nejen celoživotní trauma, ale i problémy se zažíváním.
Asi nejničivějším příkladem je pak pomerně útrpný život budoucího německého císaře Viléma II.. Když se malý Vilém narodil se zakrnělou paží, rodiče ho nechali v rámci "uzdravení" podrobit takovým "léčebným" procedůrám, které nebyly příliš vzdáleny od praktik středověkému mučení.
Zdroje:
