K dnešním moderním porodům neodmyslitelně patří poloha rodící maminky na zádech. Nebylo tomu tak vždycky. V minulosti ženy rodily více přirozeně, v sedu, dřepu či dokonce ve stoje. Miminko se tak snáze dostávalo na svět, nad porodem však neměli lékaři takovou kontrolu.
Jihoameričtí indiáni například preferovali polohu ve stoje; ženy se tak mohly přidržovat tyčí či provazů a v přirozeném pohybu jim nic nebránilo.
Ve starém Egyptě se zase rodilo vkleče a zároveň se z této země zachovaly dokumenty dokazující překvapivě vysoké znalosti o porodnictví obecně. Už zde byly navíc pporodu přítomny jakési pomocnice, které měly na starosti magické rituály vyvolávající ochranná božstva.
V Egyptě se rodilo převážně v kleče, což dokládají i hieroglyfy
Místo odborníků u porodů asistovaly porodní báby. Ty nedisponovaly ani tak teoretickými znalostmi jako spíše mnoholetými zkušenostmi. Zajímavostí je, že ve středověku pracovaly porodní duly jen za jídlo. Radily matkám, jak dýchat, tlačit a obecně byly sténajícím ženám podporou. Až v druhé polovině 19. století začal platit zákon, že u porodů musí být přítomen vyškolený zdravotnický personál. Porod býval navíc výhradně ženskou záležitostí - nemohl se ho účastnit tatínek ani žádní jiní muži, jak je tomu dnes.
Dnes je přítomnost muže při porodu naprosto běžná
V minulosti rověž věřili lidé více na pověsti a legendy, než tomu je dnes. Porody tak provázely různé rituály, které měly zajistit zdraví miminka a maminky. Po porodu se novorozeňata umyla studenou vodou, pomocnice je utřely a zabalily. V kolébce pak měly amulety, které jim přidávaly ještě více zdraví.
"V dobách, kdy byli lidé ještě všeobecně jasnozřiví, dávali si pozor na to, kdy a kde dojde k porodu. Řídili se přitom obyčeji svých předků a kosmickými cykly. Spojení muže se ženou bylo svatou extazí, komunikací, v níž se božské přiblížilo lidskému, a ne vědomý, egoistický, desparátní akt, jak se to dnes často stává. Ve staroevropských kulturách bylo považováno za nejlepší rodit děti ve volné přírodě – na louce, na poli nebo v lese, zejména pod lískovým keřem -, a to za úplňku, když slunce ve svém ročním cyklu přibývalo," říká Wolf-Dieter Storl, německo-americký etnobotanik, antropolog a spisovatel.
Při porodu v minulosti nebyly prováděny žádné životu nebezpečné zákroky. Možná proto, že samotný úkon rodící ženy byl nebezpečný a běžně se při něm umíralo. Vynechány byly porodnické kleště, ale i císařský řez, k němuž se přistoupilo až v opravdu kritických situacích. Prováděn byl pouze tehdy, když matka umírala, a tak se snažilo zachránit alespoň dítě. Mimo to se rovněž neprováděla epiziotomie, neboli nástřih hráze.
Největším problémem porodů v minulosti byla nedostatečná hygiena a následné nebezpečí infekce. Matky umíraly na tzv. horečku omladnic, která způsobovala otravu krve. Na kloub vysoké úmrtnosti přišel v 19. století lékař Ignác Semmelweis. Všiml si, že na jednom zdravotnickém oddělení vídeňské nemocnice při porodech pomáhali medikové, kteří na sál přicházeli přímo z práce v pitevně. Samozřejmě bez umytí rukou. Jakmile jim nařídil mytí v roztoku chlorového vápna, situace se zlepšila. Jeho nápady se bohužel začaly těšit uznání až po lékařově smrti. Zlom v péči o rodičky pak přišel ve 20. století - pomalu začaly vznikat porodnice. (Zdroj: www.prozeny.cz)
