Kolem roku 1935 mělo 50 % žen dvě děti, přes 24 % tři a více dětí, cca 20 % jedno dítě a bezdětných bylo 5 %. Tento trend byl téměř neměnný až do 50. let. Celková bezdětnost v Evropě se pohybovala kolem 23,3 %. Zajímavostí je, že ženy narozené v roce 1940 klesající tendenci zastavily. (Zdroj: www.irozhlas.cz)
V knize Žena, její krása a život pohlavní, která vyšla v roce 1920, se píše, že emancipace se nevylučuje s mateřstvím, jež je z nejpřirozenějších a nejsvětějších práv ženy. Tzv. právo být matkou bylo na přelomu 19. a 20. století absolutní samozřejmostí. Ženy tu byly od toho, aby se staraly o domácnost a rodily děti. Jenže se vznikem První republiky v roce 1918 se objevují první uzákoněná práva pro ženy. Zástupkyně něžného pohlaví mohly jít nejen volit, ale také zasednout do poslaneckých lavic. Vůně kariéry byla čím dál tím silnější.
Ženy se rády bavily.
„Mateřství vyžaduje obětí, a jest tudíž jasno, že se mu vyhýbají hlavně ženy sobecké. Pozorujme, jaké to jsou důvody a pohnutky, ze kterých je odmítají! Odpuzuje je ztráta krásy a pružnosti forem tělesných, strach z obtíží v těhotenství a z bolesti při porodu nebo obava před možnou smrtí při porodu," stěžuje s autor knihy.
Socioložky Hana Hašková a Lenka Zamykalová ve své studii Mít děti - co je to za normu? Čí je to norma? píší, že „o mateřství se začíná hovořit nikoliv pouze jako o instinktivním citu, ale zároveň také nesobecké oběti, kterou ženy mateřstvím "přirozeně" přinášejí. (Zdroj: www.biograf.org)
Dávají tak za pravdu autorovi z roku 1920, který bezdětné bere jako „necitivé a sobecké" a jedním dechem ukazuje bonusy těhotenství: „Mateřství sice působí mnohou starost a nepříjemnost v životě, ale čím jsou tyto proti radostem, kterých poskytuje. Těhotenství a šestinedělí jsou také dobrým regulátorem pudu pohlavního, neboť způsobují na čas přerušení pohlavních rozkoší."
