Jaké to je strávit den v brnění? Zdálo se až neuvěřitelné, že lidé mohli pokračovat ve svém každodenním životě, když měli na sobě tolik kovu. Muž jménem Justin Caffier to vyzkoušel, aby mohl napsat reportáž pro svůj blog. 

Brnění je jako dobře padnoucí oblek

Jedno z nejvtipnějších tvrzení, které po celém dni vyplodil, je: „Brnění neproměnilo svého nositele v neotesaného plecháče, ale bylo vrcholem technologie své doby - jako skafandr NASA zkřížený s Ferrari. Jistě, bylo to trochu neohrabané, ale rozhodně pohodlnější než meč v srdci. Špičkové brnění poskytovalo svému nositeli plný rozsah pohybu i ochranu proti všemožným zbraním, včetně šípů a kulek.“

Podle expertů na brnění je však v tom, co vidíme na obrazovce, jen pramálo pravdy. Zbroj ve filmu není skutečnou zbrojí, meče vypadají jako z telenovely, nikoli ze středověké bitvy. Skutečné brnění by totiž naopak mělo být něco jako oblek na míru, pečlivě vyrobený pro jediného člověka.

Příjemné překvapení

Caffier v brnění pracoval na počítači, ale kvůli rukavicím nemohl používat trackpad. Nemohl nic napsat, každý pokus dopadl fiaskem.

Poté se pokusil sníst sushi. Byl překvapen, jak snadné bylo roztrhnout balíček sójové omáčky a hbitě nabrat hůlkami kousky sushi. Ale nejtěžší bylo sledovat pokrm z hledí přílby. Poměrně dobře dopadla i jízda na hoverboardu (samovyvažovací deska s platformou, která vám dává pocit letu při jízdě), zato jóga v brnění byla peklem. Při celkovém hodnocení dne v brnění ale musel být experiment vyhodnocen jako velmi překvapivý, protože se ukázalo, že padnoucí brnění skutečně poskytovalo solidní trakci pro pohyb a bylo mnohem sofistikovanější, než bychom si dnes mysleli.

Co bychom měli o brnění vědět?

Rytířská zbroj se tedy obvykle vyráběla pro jednoho konkrétního nositele, jemuž byla takříkajíc střižená na míru. I proto stála zbroj spoustu peněz, ale je zase fakt, že vydržela mnohdy i padesát let bojů. Ten, kdo brnění poté zdědil, jej musel většinou nákladně upravovat, protože nebyl originálním majitelem.

Zdobná turnajová zbroj pak mohla vážit i 80 kilogramů a nebyla použitelná na nic jiného. Pokud jezdec spadl z koně, už se ze země nezvedl bez pomoci. I pohyblivější modely pro boj pochopitelně existovaly, ale i tak vážily mezi 30 až 50 kilogramy. Omezovaly pohyb kolem kloubů, ale teoreticky se v nich daly dělat všechny běžné manipulace.

V brnění bylo neskutečné horko a rytíři jej proto oblékali těsně před dlouho chystaným bojem, aby se zbytečně nevyčerpali. Preferovali pak pohodlnější, lehčí a spolehlivou kroužkovou zbroj, která vážila jen do 15 kilogramů.

A představte si pak to peklo, když potřebujete na záchod! To se řešilo tak, že se potřeba občas prostě vykonávala dovnitř a po sundání brnění se musel rytíř pořádně vykoupat.

Zbroj tedy ve skutečnosti sloužila jen ke krátkodobému nošení. Na video se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Pár mýtů na závěr

Zbraň však nenosili jen muži. Existuje několik zmínek o účasti žen v ozbrojených konfliktech z většiny historických období. Nejznámější je Johanka z Arku, která měla brnění na zakázku.

Vyvrátíme i mýtus, že rytíři byli do sedel svých koňů zvedáni jeřábem. Jednalo se spíše o vtip z mnohem pozdější doby, protože správná zbroj rytíře naopak nesměla omezovat v pohybu.

Rytíři se ani nezdravili zdvižením hledí, je to jen další z mýtů, protože se jej nikdy nepodařilo prokázat, stejně jako to, že by vikinská zbroj skutečně měla rohy.

Tak vidíte? Kolem brnění je mýtů více než skutečností.

Zdroje:

www.vice.com, www.prochlapy.cz, www.metmuseum.org