Kdo očekával, že nová vláda učiní přes noc zázraky, byl samozřejmě zklamán. Kde nebylo z čeho brát, nebylo ani co rozdávat. Stát si vzal pod kontrolu distribuci potravin a případné nadbytky zabavoval ve prospěch potřebných. Došlápl si na překupníky a šmelináře, přičemž shovívavě toleroval hladové demonstrace dělníků, pri kterých často docházelo k násilným výtržnostem. Na pražském Žižkově spolek Černá ruka zabavoval boháčům prázdné byty a stěhoval do nich chudáky bez domova. Kde byl zákon krátký, tam si lid dopomohl sám.

Do toho v Evropě řádila španělská chřipka, která se nevyhnula ani Československu. Ačkoli se o ní nevedly přesné statistiky a obecně se má za to, že epidemie u nás nebyla tak strašlivá jako v jiných zemích, v Praze docházely rakve a hrobníci nestačili kopat hroby. To celkově zachmuřenou náladu v mladé republice pochopitelně nepozvedlo.

Zlatý věk trval jen krátce

V roce 1921 došlo ke zvratu. Chřipka odezněla, jídla bylo najednou zase dostatek a stát se cítil silnější v kramflecích. Předpokládalo se, že nyní už si lidé nemají na co stěžovat, takže se nespokojeným dělníkům takzvaně zatrhl tipec. Země vykročila směrem k prosperitě a bohatým bylo opět dovoleno bohatnout.

Tak se zrodila ta nablýskaná první republika, kterou milujeme z filmů pro pamětníky. Nejchudší rodiny se pořád tísnily ve vlhkých bytech bez tekoucí vody, ale ve městech přibývalo střední vrstvy, která si mohla dovolit jezdit na výlety a chodit do biografu. Životní úroveň vzrůstala.

Miliony exekucí

Počátkem 30. let ale do Československa dorazila světová hospodářská krize, jež všechny naděje o světlých zítřcích zpřetrhala. Dotkla se především drobných zemědělců a živnostníků, kteří náhle ztratili obživu a zabředli do dluhů. Továrny byly nuceny omezit výrobu a hromadně propouštěly dělníky. Během čtyř let stát evidoval neuvěřitelných 7 200 000 exekucí na továrny, pole a domy. Mnozí lidé ztrátu majetku psychicky neunesli. Skončili v ústavech pro duševně choré nebo spáchali sebevraždu.

Téměř milion lidí se ocitl bez práce. Chudé vrstvy byly odkázány na státní poukázky na jídlo, kterým se pohrdlivě přezdívalo žebračenky. Vzdělání přestalo být zárukou lepší budoucnosti - pro absolventy škol nebyla pracovní místa stejně jako pro dělníky.

Opět se organizovaly hladové pochody, ale tentokrát je už policie odmítala trpět. Radikální nálady ve společnosti mohly mít horší následky než bída. Čím dál více lidí sympatizovalo s fašismem či komunismem, směry, které dělníkům slibovaly zavedení lepšího světového řádu. Jak z historie víme, na uzdě se je udržet nepodařilo. A jejich následky byly ještě děsivější, než se čekalo.

Zdroje: https://www.euro.cz/, https://www.stoplusjednicka.cz/, https://www.ctidoma.cz/