Záchody v dnešním slova smyslu neexistovaly, přesto ale mohli lidé, samozřejmě s ohledem na svůj stav, pro očistu těla udělat maximum. V pokojích nejvyšších pak byly dokonce i jednoduchá kamenná nebo keramická umývadla a nočníky, kde bylo možné vykonat potřebu.
Před tím, než se začaly objevovat první primitivní toalety, se na záchod chodilo buď do latrín, „kadibudek“, hrnců anebo děr, které byly za tímto účelem vykopány v zemi. První záchody se objevily až později. Města tak skutečně páchla exkrementy, protože lidé museli často vykonat potřebu tam, kde to na ně přišlo. Kdo měl nočník nebo kýbl, musel splašky vynášet, což vedlo i k tomu, že skutečně nezřídka skončily na ulici, a to i navzdory policii, která to zákonem zakazovala.
Stejně jako neexistovaly klasické záchody, nebylo to prosté ani s mytím. Luxus koupání si rozhodně mohl dovolit jen málokdo, a navíc se většinou museli lidé dělit o vodu v koupeli s ostatními. Po použití toalety si však lidé myli ruce už tehdy. Jak by také ne, když právě ruce často používali místo toaletního papíru.
Veřejné toalety nebyly vlídným místem.
Veřejné toalety – místo, kam byste nechtěli
Historie vnitřních záchodů sahá až do roku 3000 př. n. l. První záchod zřejmě vznikl ve Skotsku, ale první primitivní kanalizace se objevila už v údolí Indu i v Mezopotámii. Kanalizace byla spojena i s existencí vodovodního systému.
Nemyslete si ale, že když mluvíme o vodovodu a kanalizaci, každý je měl zavedeny až do domu. To byla velká výjimka. Standardem byly spíše veřejné toalety, kde lidé vykonávali potřebu hezky pospolu a místo toaletního papíru třeba v Římě používali všichni jednu mořskou houbu na klacku, která se po použití jen vypláchla v kýblu s vodou. Vida odtékala do společné kanalizace a záchody samozřejmě nebyly splachovací. I z toho důvodu byly často stavěny na mostech, takže splašky padaly rovnou do vody.
Luxus soukromého záchodu
Soukromé záchody si mohl dopřát jen málokdo. Říkalo se jim garderoby a nacházely se v kompaktní stavbě podobné komoře uvnitř hradu. (Slovo garderoba později znamenalo ve francouzštině „šatník“, ale původní význam byl pravděpodobně jakákoli malá skříň nebo místnost.) Protože na hradě bylo místa málo, záchody nebyly nikdy větší, než bylo nezbytně nutné. Měly jen malá okna a téměř žádné dveře, aby tolik nezapáchaly. Garderoby měly dřevěné nebo kamenné sedátko a byly zabudovány do každého hradu. Nám by se dnes zdálo, že se díváme na pěkně vystouplé balkonky – garderoby totiž vyčnívaly ze zdí a byly velmi snadno rozeznatelné.
Moderní, zrenovovaná středověká toaleta
Také z garderob většinou splašky padaly přímo do vodního toku nebo do hradního příkopu – odtud pak ten zápach. Dále se jimi zabýval garderobiér, který exkrementy likvidoval a vynášel. Odpad z těchto sběrných míst nebo z příkopu pak často sbírali místní zemědělci, aby jej znovu použili jako hnojivo. Když se hrady od 14. století n. l. stávaly většími a pohodlnějšími, tak se zvyšoval i počet vymožeností.
I v garderobách se místo toaletního papíru používalo seno, mech anebo kusy látky. Na garderoby se často umisťovaly byliny, které tlumily zápach.
Dbalo se na praktičnost, soukromí a účinnou likvidaci odpadu. I proto byly garderoby umístěny jako výstupky vnějších zdí.
Na některých hradech se latríny vyprazdňovaly přímo na nádvoří nebo v podhradí.
Na dokument o potřebě lidé ve středověku se podívejte tady:
Nevýhoda latrín a jejich pozdější náhrada
Vyčnívající zděná šachta, která tvořila vlastně záchod, byla často zespodu podepřena nebo se nacházela ve spojnici mezi věží a zdí. Zatímco některé odpadní šachty byly krátké, jiné sahaly téměř k zemi. Ty však byly nebezpečné, protože je mohli případní útočníci použít jako přístupovou cestu k hradu při jeho obléhání.
Později garderoby nahradily nočníky. Splachovací záchod vznikl až roku 1596 a ke spláchnutí bylo použito 8 galonů vody! To by při dnešních cenách zruinovalo nejednu domácnost. Záchody pak byly dále zdokonalovány a do obecného použití se dostaly až o 250 let později.
Zdroje:
www.grunge.com, www.worldhistory.org, allthatsinteresting.com
