Vítej, poutníku

První písemné zmínky o „zájezdním hostinci“ pocházejí z 9. století. Zakládaly je kláštery pro zbožné poutníky, aby na své cestě měli kde složit hlavu a pojíst nějaké to sousto. Přelom 11. a 12. století byl svědkem rozmachu hostinců při cestách a křižovatkách, kde přespávali formané. Boom zaznamenaly i krčmy – šenky na vesnicích a ve městech, kam si zašli na pivko, poklábosit a vyčistit si hlavu lidé z nižší vrstvy šlechty, měšťané, sedláci, řemeslníci i poddaní, ale i třeba mniši a jiní zbožní. Výjimkou nebyl „okraj společnosti“. Ženám v doprovodu muže přístup zapovězen nebyl. Krčmy nabízely i nocleh, ač nevalné úrovně, přesto v nich na slámě, zemi či lavici přespal nejeden kupec, rytíř nebo pocestný. V šenku s malými okny byly dřevěné stoly a lavice, hliněná podlaha, stěny zdobily korbele, žejdlíky a jiné nádoby. Odskočit si mohli hosté do společného kýble. Zavíralo se dřív, než ponocný odtroubil půlnoc.

Je libo pečínku?

Maso si mohli dovolit jen bohatší. Ti si tak mohli pochutnat na pečené husičce nebo slepici. Nepsané menu nabízelo i ulovená zvířátka, ptáčky, veverky, ježky, polní hlodavce, žáby a raky. Hojné byly ryby, jak ulovené tak koupené od rybníkářů. Ale i dovážené mořské ryby – slanečci. Ti chudší si dávali obilné kaše nebo placky se zeleninou, dále pak tuřín či vodnici anebo hrách. Šenkýř nabízel i výrobky z kravského, kozího nebo ovčího mléka. Maso se krájelo nožem, ale jedlo se rukama, jen kaše dřevěnou lžící. Spíš, než najíst se do krčmy chodilo „na pivo“. A to doslova. Nápojový lístek nebyl třeba. Zlatavý mok byl výhradně z místních pivovarů. Chudí samozřejmě pili jen ten řidší. Pořádné hutné pivo už nějaký ten groš stálo, a tak si ho dopřáli ti, co neměli do kapsy hluboko. Dáme si panáčka? Taková otázka nezazněla, ale občas se místo lihoviny pila medovina. Někde se v těch lepších krčmách pro ty lepší podávalo i víno.

Kde se pije, tam se hříšně žije…

Krčma byla pro místní, řekněme dnešními slovy, i zábavní centrum. Zavítali tam potulní kejklíři, muzikanti, herci, kteří jim za žejdlík piva oddych po práci zpestřili. Nebyli tam ale každý den. Zábava je zábava, tak se místní museli bavit také sami. Hráli hru v kostky, vrhcáby a karty oblíbené u všech vrstev společnosti. A co si budeme povídat, opojení alkoholem přináší i výzvy. A tak přišlo první: vsaďme se. Ze společenské hry se tak stala hra o peníze. Prohraná hra často končila rvačkou, dokonce soubojem na nože. Touha přijít si lehce k penězům přilákala falešné hráče, pro které bylo snadné opilé důvěřivce o peníze obrat. Ani zlodějíčkům nedalo práci připravit alkoholem zmámené hráče nebo hosty o jejich váček s penězi. Svou zlatou žílu v krčmě našly i ženštiny lehkých mravů, které své služby poskytovaly nešťastným hráčům, kteří potřebovali útěchu, vítězům jako pečeť jejich vítězství, nepohrdly ani obyčejným opilcem, který si chtěl užít.

… navzdory zákonům

Šenkýři, krčmáři, hostinští, jakkoli je nazveme, byli vázáni mnoha „předpisy“, které museli pod pokutou dodržovat. Za porušení nebyli trestáni jen oni, ale i hříšníci. Pokud jde přímo o hazard a hřích, například, už v roce 1039 vydal kníže Břetislav zákon o dodržování mravnosti v krčmách. Marně. Císař Karel IV chtěl zapovědět hru v kostky. Marně. Zákon například přikazoval krčmáři odebrat návštěvníkovi zbraň, nedovolit lidem sedět v krčmě přes noc, kostky nebo karty mohl zabavit i obecní sluha. I přes veškeré zákazy se leckterá krčma stala doupětem hazardních hráčů, kde se dařilo prostituci, opilství a zločinu.

Zdroje: www.ctidoma.cz, haccp.estranky.cz