Slovo a pojem „středověk“ se poprvé objevil ve 14. století. Humanisté té doby ho používali k pojmenování tzv. věku uprostřed (medium tempus). Periodizace dějin na tři období se prosadilo v 18. století. Osvícencům se středověk jevil jako hrubý a barbarský. Vyplňoval dobu mezi zářivou antikou a osvícenskou budoucností filozofů. Byla to éra, vyznačující se nedostatkem rozumu a vkusu. Tento pohled se nás drží dodnes.

Středověk a smrt

Středověký člověk se setkával se smrtí po většinu svého života. Již v dětství viděl, jak umírají jeho příbuzní, byl součástí zabíjaček, válek, vyhrocených potyček, ale také výjevů pekla a Posledního soudu.

Průměrná délka života se ustálila v rozmezí mezi 25-32 let. Mnoho jedinců se však dožilo až 45 let a více. 40 % lidí přežilo dětství a dospívání. Smrt tedy byla považována za něco přirozeného. Lidé se spíše báli náhlého úmrtí, před nímž nebyla možnost rozloučit se s příbuznými a požádat o odpuštění hříchů. Ve 12. až 15. století také vycházely knihy pro kněze i umírající, které radily, jak se na svou poslední hodinku připravit a jak odolat pokušení ďábla.

Násilí ve středověku

Díky tomu, že „zubatá" číhala doslova na každém kroku, lidé byli mnohem otrlejší. Pomyslná laťka páchaného násilí tak byla mnohem výš, než máme dnes. Tresty, jež měly na středověkého člověka působit odstrašujícím dojmem, tak působí brutálně.

Cílem panovníka bylo udržení míru uvnitř země. Forma trestněprávní prevence tak měla dvě podoby. Individuální, která chránila před konkrétním pachatelem, a generální, jež měla za cíl zamezit budoucímu trestnému činu. Podle historika doc. PhDr. Petra Kreuza, Dr. je však prevence násilí výdobytkem poslední třetiny devatenáctého století a století dvacátého.

V raném středověku nebylo soudní řízení, jehož zásadou je, že „žádný zločin nesmí zůstat nepotrestán“, běžné. Na to veřejná moc, jako šlechta a města neměla čas. U provinilce se tak nepřezkoumávaly důvody k zločinu. Rovnou byl zbičován nebo poslán na smrt. Odnětí svobody ve smyslu uvěznění se rozvíjelo až v průběhu novověku.

Trestní právo středověku

Afektivní násilí bylo rysem celého období středověku do druhé poloviny 18. století. Šlo o postupný civilizační proces, v němž lidé přestávali agresivně reagovat na určité podněty. Důležitý byl také rozvoj trestního práva. To však mělo ve středověku jinou podobu, než takovou, se kterou se nyní setkáváme.

Nejprve se opíralo o tzv. institut svépomoci. Útok namířený proti jednotlivci se snažila řešit buď přímo napadená osoba nebo její okolí. Běžné tedy byly soukromé msty vrcholící mstou krevní. V důsledku ustálení státní správy a upevnění panovníkovy moci bylo později svépomocné řešení sporů zakázáno. Na přelomu 13. a 14. století měli klid v zemi sledovat tzv. poprávci, jež zakročili proti každému, kdo rušil veřejný pořádek a bezpečnost v kraji.

Systém trestu

Nejpřísnějším trestem bylo usmrcení. Středověké právo bylo v tomto ohledu velice kreativní a našlo různé způsoby, kterými mohlo dojít k jeho vykonání. Nejčastější byla poprava stětím, čtvrcením, upálením, utopením, zakopáním za živa nebo oběšením.

Velmi kruté byly tresty mrzačící. Mezi ně patřilo například utětí ruky, vytržení jazyka, bičování nebo vypálení cejchu. Tento trest si zasloužili ti, kteří se dopustili násilí na rychtáři, křivě přísahali, podváděli nebo se rouhali. Ženám se často, za menší krádeže nebo mravní delikty, řezaly uši. Důležité bylo, aby tresty byly vykonávány veřejně. V očích obyvatel se tak stvrzovalo fungování spravedlnosti. Neveřejné popravy naopak vzbuzovaly podezření z bezpráví.

Zdroj: Youtube

Právě to je jeden z hlavních důvodů, proč si středověk spojujeme s všudypřítomným násilím. Nejenže byli lidé ohroženi nemocemi a válkami. Na ulicích nebo v krčmách často viděli různé šarvátky a boje. Pomyslnou třešničkou na dortu pak bylo veřejné vykonávání trestů.

Zdroj:

www.kont.zsf.jcu.cz, www.otik.zcu.cz, www.theses.cz, www.stoplusjednicka.cz