Císař Zikmund sice husity přemohl, ale stálo ho to kompromis v podobě basilejských kompaktát, zaručujících Čechům svobodu vyznání. Vatikán doufal, že se časem věci navrátí do starých kolejí a kacířství bude z Čech postupně vymýceno Zikmundovými následovníky. Těm ale osud nedal moc šancí. Albrecht II. Habsburský roku 1439 náhle skonal na úplavici a jeho dědic Ladislav se ještě ani nevyklubal z matčina lůna. Zatímco v jiných zemích Římské říše se ihned našli poručníci, kteří malého krále ochotně zastoupili, v rozbouřených Čechách si na tuto funkci nikdo netroufal. Vládla zde anarchie, šlechta si přerozdělila královský majetek a jednotlivé rody mezi sebou válčily o hlouposti.

Ideály humanitní ve své době nikdo nepochopil

Mladý šlechtic husitského vyznání Jiří z Poděbrad v té době patřil k nejbohatším mužům v zemi. Obohatil se, stejně jako jiní páni, během nestabilní situace, která umožnila zabavení královských statků. Zároveň ale věděl, že takhle to dál nejde. Roku 1448 obsadil Prahu, pasoval se do pozice zemského správce a začal v Čechách zjednávat pořádek.

Počínal si přitom moudře. Otevřeně přiznal právo Ladislava Pohrobka na český trůn, takže ho nikdo nemohl obvinit, že si chce uzurpovat moc navždy. Navíc prosazoval na svou dobu převratný ideál, podobný tomu, o jakém snil o pět století později Nelson Mandela; šlo o ideál jednotného národa, kde budou žít vedle sebe lidé různých vyznání v naprostém míru a nikdo z nich nebude zákonem protěžován ani diskriminován.

Jiří se opravdu snažil tuto představu naplnit. Ač sám husita, tvrdě potlačil husitské radikály a některé významné státní funkce svěřil do rukou katolíků. Pro takový férový přístup však tehdejší doba nenašla pochopení. Katolíci i husité žádali konečné řešení otázky druhé strany. Chtěli černou, nebo bílou. Žádný grayscale. (Zdroj: neviditelnypes.lidovky.cz)

Přesto byl Jiří z Poděbrad po Ladislavově náhlém skonu zvolen českým králem. Nikdo přijatelnější by se tu byl stejně nenašel. A ačkoli by to do něj soudě podle vzhledu nikdo neřekl, dokázal úspěšně odrážet vojenské útoky nepřátel.

Břicho obalené tukem a játra zkažená

Kondičku totiž Jiří neměl nejlepší a bylo to na něm vidět. Papež Pius II. ho popsal jako člověka "postavy krátké a těla čtverhranného", což v moderní mluvě v podstatě znamená, že český král byl malého vzrůstu a tlustý jako soudek. V posledních dnech života už nemohl ani vstát z trůnu a přímo na něm také ve věku nedožitých 51 let skonal.

Při pitvě lékaři konstatovali, že měl "napůl zkažená játra, spečenou žluč, žlučový kámen o velikosti holubího vejce a na píď tlustou vrstvu sádla na břichu". Jen pro předtavu, "píď" odpovídala velikosti roztažené ruky, mohlo jít tedy až o 20 cm! (Zdroj: www.stavitele-katedral.cz)

Podle antropologa Emanuela Vlčka, který ve 20. století ohledával jeho ostatky, dostávaly královy klouby pod tíhou nadváhy opravdu zabrat. Podle dochovaných zpráv ale Jiří nepropadal obžerství, naopak se snažil jíst střídmě. Je proto možné, že trpěl poruchou štítné žlázy, která mu udržení zdravé tělesné váhy komplikovala. Zmínka o zkažených játrech pak může znamenat, že panovník zemřel na rakovinu jater.

Přestože Jiří atraktivní postavou zrovna neoplýval a kvůli úrazu v dětství měl asymetrický obličej, za svůj život se dvakrát oženil a zplodil desítku dětí. Vnitřní charisma v kombinaci s vysokým postavením bylo zjevně důležitější než tělesné nedostatky.