Lidé se většinou do otroctví už rodili, takže děti narozené otrokyni byly automaticky otroky. Hodně z otroků bylo také válečnými zajatci, a to i ze vzdálených míst, kam Řím vedl výpravy. A otrokem se mohl stát i zločinec. Nezřídka pak do otroctví upadaly i nechtěné děti, které jejich rodiče prostě vyhodili na smetiště, nebo piráti či zadlužení Římané. Stát se otrokem bylo velice snadné. Ale cesta z otroctví byla nepoměrně těžší. Na zajímavé video se pdívejte zde:
Býti otrokem…
Dnes chápeme pojem otroctví jako pobuřující, a to kvůli tomu, že naši společnost považujeme za civilizovanou. V Římě však otroctví fungovalo jako instituce a jeden z velmi pevných pilířů Říma. Na pojem otroctví ve starověkém Římě je proto lepší nahlížet v kontextu své doby.
Otroci se prodávali na tržištích, kde byli muži, ženy a děti vystaveni na vyvýšených plošinách, aby si je každý mohl prohlédnout. Byli zcela smířeni se svým osudem, a navíc označeni cedulkou kolem krku. Ta obsahovala důležité údaje pro kupce, jako místo narození. Zároveň cedulka i specifikovala, k čemu by se dal otrok nejlépe použít, popřípadě jaké má schopnosti.
Kupující si musel být jist, že jeho „zboží“ nemá žádnou vadu, proto si musel každého otroka pečlivě prohlédnout.
Otrokyně pečuje o dámu v lázních
Ceny za otroky
Nejdražší byli samozřejmě silní otroci v produktivním věku, kteří stáli kolem 1 000 sesterciů, ženy pak 800 sesterciů. Děti a starci – nad 40 let - pak byli levnější. Trh s otroky byl pak v různé dny různě specializován, jeden den se prodávali otroci na práci, jiný den tanečníci a umělci, jindy lidé určeni pro domácnost.
Většina běžných domácností považovala otroky za předměty, které umí mluvit, vykonávat povely a chodit. Mohlo s nimi být zacházeno tak, jak si pán zamanul - mohli být prodáni, pronajati nebo vyměněni či dokonce zabiti, vše záleželo na pánovi. Ten rozhodoval o tom, jaký vztah bude se svými otroky mít. Pokud se někdy stalo, že otrok zabil svého pána, byli všichni ostatní otroci v domácnosti povražděni za to, že nedokázali svého pána ochránit.
Jiní pánové se však chovali k otrokům s úctou. Brutální zacházení bylo zejména tam, kde museli otroci tvrdě pracovat, vzácné, protože by otroky vyčerpalo.
Otrok coby pánova prestiž
U otroka bylo nejdůležitější, k jakému pánovi se dostane. Nejlepší bylo stát se domácím otrokem u laskavého, ideálně vysoce postaveného muže. Tak zde byla i naděje, že by mohl být jednoho dne propuštěn. Domácí otroci zůstávali svému pánovi s největší pravděpodobností věrní a považovali ho za svého vlastního otce.
Někteří otroci pracovali v obchodech pod vedením bývalého otroka, čímž byli vystaveni nenávisti, jíž si jejich „šéf“ vybíjel za jeho předešlý život. A ti nejméně šťastní pak byli využíváni na hrozných místech za pekelných pracovních podmínek, kde jen bojovali o přežití. Neměli co jíst, čelili tělesným trestům, byli ponižováni a strávili hodně času ve vězení nebo na samotce. Většinou umírali mladí.
Podmínky otroků byly za římské republiky velmi odlišné a extrémní, i když s postupem času se zmírnily. Když se Řím stal císařstvím, mohli otroci vydělávat peníze, uzavírat neformální sňatky i mít děti. Dokonce i jejich zabíjení bylo zcela zakázáno.
Otroci však nebyli jen v Římě, ale v celém římském státě, a dokonce i v Řecku. V římském státě fungovali veřejní otroci prakticky ve všech oborech a službách.
Svoboda – vrchol otrokova snažení. Věrnost až do hrobu
Římané přistupovali k otroctví liberálně a považovali jej za dočasný stav. Pokud se otrok choval dobře, mohl být osvobozen a stát se římským občanem. Proces znovunabytí nebo získání svobody se nazýval "manumission".
Pokud chtěl pán otroka propustit, poslal jej k soudci. Pokud soudce potvrdil, že otrok je svobodný, pán mu často dal jako poslední urážku facku, než začal nový život. Na druhou stranu někteří páni pamatovali na své otroky i v závěti – a právě tak získala svobodu většina otroků. Někdy, ale zcela výjimečně, si otrok mohl svobodu koupit.
Svobodní otroci se stali římskými občany a požívali všech občanských práv, ale zůstávali zavázáni svým bývalým pánům. I když se odstěhovali z jejich domů, byli stále považováni za součást domácnosti, někdy dokonce mohli sdílet i rodinnou hrobku.
Zdroje:
www.worldhistory.org, www.thecollector.com, www.adavidsingh.com
