Plameny sahaly do výše téměř 200 metrů. V koridorech elektrárny hasiči nepotkali nikoho, kdo by jim mohl k havárii podat bližší informace. Nikdo je nevaroval, jakému nebezpečí se vystavují. Zahájili proto svou práci, jak byli zvyklí.
Poručík Vladimir Pravik s jedenácti dalšími muži vylezl s hadicí po žebříku přímo na hořící střechu. Nikdo z nich neměl ochranný oděv ani měřič radiace. Kusy radioaktivních sutin brali do holých rukou nebo je odkopávali nohama.
Poté, co dostali oheň na střeše pod kontrolu, sestoupili přímo do reaktoru, aby uhasili ohnisko výbuchu. Netušili přitom, že smrtelná dávka záření je zasáhla už po dvou minutách strávených na střeše. Během hodiny všichni začali zvracet a museli vyhledat lékařskou pomoc. Zachránit jejich životy se však už lékařům nepodařilo.
Vladimir Pravik zemřel po dvou týdnech v moskevské nemocnici. Anatolij Zacharov měl štěstí, že při zásahu zůstal u hasičského vozu a na střechu nelezl. Vyvázl s doživotními zdravotními problémy, kvůli kterým po šesti letech od černobylské havárie odešel do invalidního důchodu.
Od lékařů ošetřujících jeho kolegy se dozvěděl, že radiace Pravikovi změnila barvu očí z hnědé na modrou. Další z mužů, Nikolaj Titenok, měl z ozáření puchýře na srdci. Těla mrtvých byla natolik radioaktivní, že je pohřbili v olověných rakvích a víka zatavili.
(Zdroj: www.theguardian.com, březen, 2006)
Vladimiru Pravikovi bylo v době havárie teprve 23 let a jeho manželka mu právě porodila první dítě. Mladý hasič posmrtně získal titul Hrdina Sovětského svazu, Leninův řád a Ukrajinskou hvězdu odvahy.
(Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Volodymyr_Pravyk)
