Pro začátek si ujasněme pojmy. Termín "harém" má mnohem širší význam, než v jakém ho západní společnost obvykle chápe. V Osmanské říši označoval část sultánského paláce, která byla vyhrazena ženám a muži sem neměli přístup. Nepobývaly tu však jen sultánovy manželky a konkubíny, ale také služebné, komorné, kuchařky a děti, včetně chlapců do věku 12 let. Šlo zkrátka o prostory, kde bylo ubytováno veškeré ženské osazenstvo paláce i sultánovo potomstvo.
Osmanští sultánové neměli ve zvyku hledat nevěsty mezi mocnými rody domácí šlechty či v dynastiích z okolních zemí, jak se tradovalo v Evropě. Vpletení jiných významných rodin do rodu sultánova by mohlo postavení vládce ohrozit, protože by zde své mocenské zájmy uplatňovali i otcové a bratři nevěst. Sultán se sice mohl oženit se svobodnou dívkou z lepší společnosti, neznamenalo to ale, že by ji automaticky pojal za svou nejvýše postavenou manželku. Nebylo žádnou výjimkou, že se na nejvyšší příčky v harému vyšplhaly ženy, které sem byly dovezeny jako otrokyně.
Sultánova konkubína
Na úplné špičce harémové hierarchie ovšem nestála žádná ze sultánových manželek, nýbrž jeho matka. Právě ona rozhodovala o postavení jednotlivých žen i jejich dětí; upozaděným mohla pomoci k cestě vzhůru, mocné mohla nechat padnout na dno. Svému synovi osobně vybírala vhodné dívky k nevázané zábavě i k početí potomka.
O sultánovy manželky a konkubíny bylo v harému dobře postaráno, měly zde vše, co k pohodlnému životu potřebovaly - kromě svobody. Prostory byly neustále hlídány eunuchy, nikdo nemohl dovnitř ani ven. O trochu jinému postavení se těšily komorné a služky, které se časem mohly provdat za některého ze sluhů z mužské části paláce. Můžeme si však domyslet, že ony samy o svých sňatcích nerozhodovaly.
Ačkoli se nám může zdát, že v Osmanské říši panoval tvrdý patriarchát v extrémním slova smyslu, v praxi zde došlo k pozoruhodnému jevu, kdy faktickou moc v zemi přebíraly sultánovy nejbližší manželky a konkubíny. Panická hrůza z mužské konkurence vedla vládce k tomu, že si do paláce nepouštěli žádné vysoce postavené muže říše a obklopovali se jen vykastrovanými otroky cizího původu. Sultán navíc zpravidla po nástupu k moci nechal zavraždit všechny své bratry, aby si nezačali nárokovat práva na trůn a nespikli se proti němu.
Život v harému
Nějaké rádce, správce a pomocníky ale potřeboval. Nacházel je mezi eunuchy i v harému. Jeho matka a nejvýše postavené manželky se aktivně angažovaly v politice, rozhodovaly o stavbě nových budov, nemocnic, mešit a škol, kontrolovaly státní výdaje, řídily celý administrativní aparát.
Když nastala situace, že sultán předčasně zemřel a nezanechal po sobě syny v dospělém věku, vlády se ujala matka jeho nástupce v roli regentky. Až do dospělosti nového vládce tak Osmanské říši vládly čistě ženy, ačkoli měly často cizí kořeny a do země byly původně zavlečeny proti své vůli jako otrokyně. Nejvýrazněji se z nich zapsala do historie Polka Roxelana († 1558), která proslula zejména filantropií. V Istanbulu nechala postavit obrovský komplex, kde fungovala ženská lékařská klinika, škola, mešita i vývařovna pro chudé. Jiné manželky a matky sultánů se však angažovaly i v oblasti vojenské obrany. Zvládaly zkrátka vše, na co sultán sám nestačil.
