První zmínky o bojovnících na koních se objevují okolo roku 1000. O třicet let později jsou už tito muži příslušníci určité elitní vrstvy. Ve Francii, kolébce rytířstva, se jim říká chevalerie a ve Svaté říši římské ritterstand. V těchto letech se mohl stát rytířem každý. Rodokmen nehrál žádnou roli. Většinou ale bojovníci pocházeli z bohatých rodin, aby si mohli dovolit zaplatit drahou výbavu a bitevního koně. Postupem času byl urozený původ podmínkou. Od 12. století se označení rytíř začalo používat jako titul, aniž by jedinec někdy nastoupil do boje.

Ve středověku se mohli šlechtičtí synkové rozhodnout mezi dvěma životními cestami. Buď se stali duchovními nebo rytíři. Podle toho se odvíjela jejich příprava. Zatímco budoucí kněží se museli naučit číst a psát, pážata čekal náročný fyzický i psychický výcvik.

Jak vypadali rytíři

Ten začínal v útlém věku. Jakmile byl chlapec schopen sedět na koni a zvednout dřevěný meč, už se prostřednictvím hry učil, jak bojovat. Postupem času se dostával ke stále specifičtějším dovednostem. Náročná fyzická příprava byla nezbytná. Platilo heslo „zabij nebo budeš zabit". Šlechta mezi sebou neustále bojovala ať už v menších šarvátkách nebo regulérních bitvách.

Zdroj: Youtube

Nebezpečí číhalo také za hradbami. Na cestách přepadávali lapkové a počasí bylo, stejně jako dnes, nevyzpytatelné. Celodenní jízdy v sedle v každém ročním období vyžadovalo obdivuhodnou odolnost.

Známý český antropolog Emanuel Vlček, jež studoval kosterní pozůstatky Přemyslovců a Lucemburků potvrdil, že například Jan Lucemburský měl postavu jako dnešní desetibojaři. Karel IV. měl zase takové svaly, že mu v osudném turnaji v roce 1350, kdy byl po úderu dřevcem do přilby sražen z koně, podržely páteř aniž by došlo ke zlomení vazu.

Výcvik a výbava rytíře

Rytíři tak museli mít nadprůměrnou fyzickou kondici. Byl kladen nárok nejen na sílu, kdy bojovníci měli na těle těžkou zbroj a zároveň museli rozdávat i snášet smrtící údery, ale také na vytrvalost. Dlouhodobý pobyt v přilbě s uzavřeným hledím omezovalo přísun kyslíku. To byl, v kombinaci s adrenalinem, stresem a vysokou fyzickou zátěží, problém. Důkazem je toho turnaj, jež se odehrál v roce 1241 v německém Neuss. Za horkého letního dne se udusilo více než 80 rytířů, kteří si podle pravidel nesměli sundat brnění.

Německý šermířský mistr Johannes Liechtenauer tvrdil, že „nejlepším rytířem se stane chlapec, který je střední postavy, má dobrou svalovou koordinaci, dlouhé paže a těžiště blízko pupku." Doporučoval, aby každodenní trénink zahrnoval nasedání a sesedání z koně několikrát za sebou, sprinty na 100 metrů, cvičení s mečem a vrhání kopí na terč z koňského hřbetu. To vše v plné zbroji, jež vážila kolem 30 kilogramů.

Zbrojíři se proto snažili vytvořit co nejbezpečnější a zároveň lehká brnění. Chtěli tak pomoci nejen rytířům, ale také jejich válečným koním. Ti dohromady nesli kolem 160 kg. Jelikož se ořům může bez problémů naložit až 30 % jejich tělesné hmotnosti, nebylo nutné používat těžká tažná plemena.

To potvrzuje nový archeologický výzkum expertů z University of Exeter, kteří analyzovali zooarcheologický soubor kostí anglických koní ze 171 unikátních nalezišť datovaných mezi roky 300 až 1650 našeho letopočtu. „V průběhu středověku byly žádané různé typy koní v reakci na měnící se taktiku boje nebo kulturní preference," říká Dr. Helene Benkert výzkumnice z katedry archeologie.

Zdroj: Youtube

Rytíři však preferovali zvířata, jež měla méně než 1,5 metru v kohoutku. Dnes by tak byla klasifikování jako poníci, nikoli koně. V Evropě byla upřednostňována dlouhosrstá plemena, jež dokázala snést nízké teploty. Dalším důležitým kritériem byl temperament jednotlivce. Výcvik bitevních koní a jejich sžití s rytíři bylo klíčové.

Zdroj:

www.muni.cz, www.quora.com, www.sci-news.com, www.legioilynx.com