„Stadt Luft macht Frei" neboli městský vzduch osvobozuje. Toto rčení lákalo naše předky do civilizace. I přesto, že více než 3/4 obyvatel „dřela bídu s nouzí". Měšťané byli poddanými krále nebo moravského markraběte. Obyvatelé se tak mohli, na rozdíl od vesničanů, svobodně pohybovat a stěhovat.
Městská chudina ve středověku
Ve středověkých ulicích to bzučelo jako v úle. Ve 14. století žilo v Praze asi 40 tisíc stálých obyvatel. S královským dvorem, pyšnícím se početným služebnictvem, i přechodnými návštěvníky a studenty, se počet vyšplhal na 100 tisíc. Bohužel, ne všichni měli to štěstí, aby se narodili do zaopatřené rodiny řemeslníka, kramáře nebo kupce.
Už střední vrstva, která byla u bohatých zaměstnána jako služebnictvo, vykonávala často těžkou práci za tu nejnižší mzdu. Měla však střechu nad hlavou a teplé jídlo do žaludku. Poslední, nejnižší kastu obyvatel, tvořila chudina. Lidé, jež byli z nějakého důvodu neschopni se o sebe postarat nebo neměli oporu v příbuzenských vazbách. Jejich počet se zvyšoval v období válek a hospodářských krizí.
Žebráci a ti další
Častým problémem byly úrazy nádeníků, kteří přišli z venkova s vizí zbohatnutí a svobodnějšího života. Ve chvíli nezaměstnanosti však byli v bezprostředním ohrožení bídou a často se stávali žebráky. Prosit o almužnu museli i lidé staří, nemocní, venkované postižení neúrodou, chudí studenti, vandrovní tovaryši a jiní nešťastníci.
Těch bylo ve vrcholném středověku tak moc, že byla potřebná regulace. V Praze se měli všichni, kteří žádali o almužnu, dostavit v určitý den a čas na rychtě. Šestipáni pak zkoumali, odkud pochází, kde bydlí a jak dlouho žebrají. Pokud byl jedinec opravdu neschopný pracovat, dostal žeton s městským znakem. Díky němu se mohl například najíst ve vývařovnách. Žebráci, pocházející z jiného města nebo ti, kteří svou nemoc předstírali, byli vykázáni.
Kat, hrobník a lehká žena
Na haldách hnoje, na kusu hadru nebo na houni polehávali bezdomovci. Často takto na ulicích umírali. Běžným jevem také bylo vynášení mrtvých, kteří byli příbuzní nemajetných, z domů do ulic nebo na břehy řek. Mrtvoly pak sbírali „lidé hrobniční“. Těm velel kat.
Kati a rasové žili nejčastěji u hradeb nebo i mimo města. Patřili totiž k tzv. nečistým řemeslníkům. Kati se nemohli účastnit politického života a postrádali i pasivní volební právo. V kostelech a v hospodách měli speciální místo na sezení.
Mandeleny, báryně nebo harapanny. Prostitutky doplňovaly kolorit středověkých ulic. Nevěstky byly populární především v městech, jež se nacházely nedaleko komunikačních tepen a na křižovatkách obchodních cest. Mezi nejchudší „lehké děvy" patřily ženy pracující na ulici. Svou klientelu si vodily nejčastěji za hradby. Lépe na tom byly zaměstnankyně nevěstinců. Například v Brně je provozovala městská rada a pronajímala je dvěma bordelmamá, jež posílaly své „holky" na pravidelné lékařské prohlídky. Ve Zbraslavi dokonce veřejný dům vlastnil místní farář.
Chudina bydlela v hradebních uličkách, které lemovaly opevnění.
Můj dům, můj hrad
Chudina bydlela v hradebních uličkách, které lemovaly opevnění. Skrývaly se zde nelegální domky a chatrče. Většinou byly dřevěné a jednopatrové. Nevelká místnost sloužila k bydlení i provozu živnosti. Někdy měl domek i dvorek. V těchto obydlích žili a pracovali řemeslníci méně prestižních oborů jako tkalci a hrnčíři. Dalším typem přístřeší byly chatrče nebo brlohy. Chatrče byly budovány nad zemí. Slovo „brh" označovalo až do 15. století polozemnici s jednou „místností".
Zdroj:
www.ptejteseknihovny.cz, www.idnes.cz, www.dspace.cuni.cz, www.stoplusjednicka.cz
