„Bůh to chce!” zvolal papež Urban a utkvěl pohledem na rytířích, již stáli v řadě za kněžími. Začal popisovat zvěrstva, kterých se prý ve Svaté zemi dopustili turečtí nevěřící na nevinných křesťanech. „Vydejte se k Božímu hrobu, vyrvěte ho těm bídným uchvatitelům a získejte ho pro sebe. Odměnou vám bude odpuštění všech vašich hříchů.”
Urbanova slova zažehla v mužích plamen horlivosti. Každý si v jeho sdělení našel důvod, proč se vydat na dalekou cestu a riskovat své zdraví. Nebylo to jen jisté místo v nebi, ale také vidina bohatství, únik od krutých pánů, těžkých dluhů nebo stínu šibenice.
Křižácká tažení přišla v době, kdy byla evropská společnost již plně feudalizována a vyvstala akutní otázka, jak získat půdu. Léna totiž přecházela pouze na nejstarší syny a mladší potomci zůstávali nezaopatřeni. Ti v cestě na východ viděli možnost, jak si pomocí meče dobýt to, co jim doma bylo odepřeno.
Jak žili křižáci
Historici předpokládají, že celkově se devíti oficiálních a dalších menších křížových výprav účastnilo kolem milionu vojáků. Až třetina z nich přišla o život. Nejen v krvavých bitvách, ale také během několika měsíčních cest.
Málokdo věděl, co od tažení může čekat. Brzy se ukázalo, že uživit desetitisíci hlavou armádu je nadlidský úkol. Žízeň a hlad byl prvním velkým problémem. Rytíři se neštítili ničeho. Pokud nedokázali sehnat jídlo během rabování, zabili své koně. Četné výpovědi očitých svědků z obléhání města Ma'arat an-Numán popisovaly křižáky jako ty, kteří „si na rožni pekli své nepřátele, aby se nasytili”.
Nedostatek potravin vedl také ke zdravotním problémům. Například kurděje zabily během páté křížové výpravy jednu šestinu francouzské armády. V roce 1218 byli vojáci, již obléhali egyptský přístav Damietta, „zachváceni prudkými bolestmi končetin, kdy jim zčernaly holeně a vypadaly jim zuby”.
Problémem byl i obyčejný kašel, rýma nebo průjem. Mezi jednu z nejnebezpečnějších nemocí patřila úplavice. Tou se mohli křižáci nakazit doslova na každém kroku. Osudnou se stala také francouzskému králi Ludvíku IX. při osmé křížové výpravě.
Nebezpečné křížové výpravy
Rytíři čelili nejen hladu, dehydrataci, nemocem a parazitům, ale také otřesným hygienickým podmínkám. Ty způsobovaly, že každá malá rána, již utrpěli v boji, je mohla stát život. Středověcí lékaři totiž dezinfekci neřešili.
Také rádi sahali po sekerách a pilkách. Ředitelé vykopávek Renee Forestany a Amit Re'em, kteří odhalily zbytky křižácké nemocnice v Jeruzalémě, například našli zprávu o tom, že jeden z lékařů amputoval válečníkovi nohu potom, co mu nedokázal ošetřit zarostlý nehet. Pacient poté zemřel.
Zdroj:
