Režisér Dušan Klein původně vůbec netočil komedie. Ale když na jednom filmovém festivalu v roce 1980 soudruzi plakali nad žalostnou úrovní českých komedií, uvolil se, že nějakou natočí. Redaktor královéhradeckého nakladatelství Kruh mu tehdy doporučil knihu Ladislava Pecháčka Amatéři a záhy se zrodil i scénář k dnes už kultovnímu filmu Jak svět přichází o básníky. Klein přitom netušil, že satirickým příběhem ze života mladých komunistické kritiky zarmoutí ještě více.
Dva kamarádi před maturitou, kteří nemají jasno o tom, co vlastně v životě chtějí dělat, příležitostně se opíjejí, neustále myslí na dívky a dělají si legraci z ambiciózních propagačních referentů, nemohli být příkladným vzorem socialistické mládeže. Přesto se soudruzi nakonec uvolili, že snímek do kin pustí. Ovšem s podmínkou, že autoři vystřihnou scénu, ve které se Štěpán s Kendym potácejí opilí po náměstí a prozpěvují tyto říkanky: "Dejme si nalít ještě sklenku, nač hned spoléhat na myšlenku. Nám stačí stárnout, budem vlivní, senilní a neomylní." Druhá básnička zněla: "Chcete se upsat humoru? Nemiřte nikdy nahoru. Nakukujte jen s povzdálí, kde rozdávají metály."
Nevhodné verše byly vystřiženy, film ale nesměl být propagován v médiích. Smělo o něm napsat jen Rudé právo, jehož recenze měla potenciální diváky od nákupu lístků do kina odradit. Stal se ale pravý opak. Každý chtěl vidět, co je na tom Kleinově snímku tak nepřístojného, a do kin zamířilo přes milion a půl lidí. Jen před Lucernou byla fronta až do Štěpánské.
Divácký ohlas kritiku soudruhů převálcoval, a tak mohl být natočen i druhý díl. A po něm následoval další. Z Dušana Kleina se stal režisér komedií a Pavel Kříž s Davidem Matáskem už budou navěky známí jako Štěpán a Kendy.