V hloubi 70. let se zrodilo psychologické drama Den pro mou lásku, na jehož scénáři pracovala Markéta Zinnerová. Šest režisérů její námět odmítlo, až se ho nakonec ujal Juraj Herz. Téma vztahu mladých manželů, kterým náhle zemře malá dcerka na zánět mozkových blan, ho zaujalo tím, že bylo naprosto apolitické. Stejně apoliticky ho převedl i na filmové plátno, i když původní scénář k nelibosti autorky trochu přepracoval.
Přesto se později nechal slyšet, že tento film nikdy neměl rád. Zato si oblíbil představitelku malé Marušky, která ve snímku umírá. Sylvě Kamenické byly v době natáčení teprve čtyři roky, ale pracovní morálku prý měla lepší než jakýkoli dospělý herec. "Byla fantastická. Ohromně přirozená. Nezkažená. Řeknu jí Usmívej se, usměje se. Řeknu Víc, usměje se víc. Řeknu Opakuj to, opakuje to. Nejvýš řekne, že je jí horko, nebo že chce jít spát," vyprávěl režisér v jedné reportáži.
Nadanou Sylvu si Herz vyhlédl v pořadu Zpívá celá rodina. Po úspěchu filmu Den pro mou lásku si dívenku vybrala ještě režisérka Věra Plívová-Šimková pro malou roli ve snímku Jak se točí Rozmarýny a v roce 1978 ji Ludvík Ráža obsadil do Tajemství ocelového města. Od té doby už Sylva nikde neúčinkovala.
Po dlouhých letech se objevila v pořadu České televize Osudy hvězd, a tak se diváci dozvěděli, že se provdala do Německa, léta točila pivo v manželově hostinci, a navíc si otevřela vlastní prodejnu nápojů. V současné době vede pracovní agenturu a věnuje se charitativní činnosti. Do Čech se pravidelně vrací; před třemi lety například přijela popřát svému filmovému otci Vlastimilu Harapesovi k sedmdesátinám. Gratulace proběhla veřejně na prknech Státní opery v Praze a Sylva se přitom blýskla ve vkusných černých šatech jako skutečná hvězda. Možná je škoda, že svůj talent nikdy nerozvinula dále, ale ona sama toho prý nikdy nelitovala.