Japonské znaky jsou pro Evropana velmi komplikované, a to nejen na první, ale i na ten druhý pohled. Dva názvy pro tutéž činnost – harakiri a seppuku – vycházejí z různých znaků, přičemž seppuku je honosnější pojmenování téhož. Termín harakiri je však známější a rozšířenější.

Na jedno z filmových harakiri se podívejme zde:

Zdroj: Youtube

Otevření centra duše

Oba termíny přitom znamenají sebevražedný čin samuraje, jenž si vlastnoručně rozpáře břicho dýkou tantó či jakoukoli čepelí jedním z možných řezů, jichž je samozřejmě více. Tato sebevražda byla většinou asistovaná a měla jasná pravidla. Většinou se jednalo o otevření břicha v místě zhruba 3 cm pod pupkem, jež Japonci považovali za centrum duše. Rozpáráním právě tohoto místa samuraj říkal světu, že jeho úmysly jsou čisté. Seppuku bylo vždy považováno za hrdinský čin.

Sebevraždu samurajů prováděly i samurajské ženy

„Je třeba zmínit, že tato forma rituální sebevraždy byla vyhrazena jen pro válečnickou, samurajskou vrstvu. A v některých případech i té mohla být odepřena. Existuje úsloví „učikubi wa hadži, seppuku wa meijó" (být setnut je potupné, ale provést seppuku je čestné),“ vysvětlil pro SM Jakub Zeman.

Málokdo ví, že obdobnou formu sebevraždy měly v Japonsku i ženy. Nazývala se džigai a samurajské ženy ji páchaly přeříznutím krčení tepny dýkou kaiken, jež měla chránit jejich čest a byla svatebním darem. Kromě podříznutí si vlastního hrdla si ženy i svazovaly nohy, aby po smrti nebyly nalezeny v kompromitující poloze.

Důvod pro sebevraždu

Důvodů pro sebevraždu tímto rituálním způsobem bylo v Japonsku hned několik a filmy, odkud známe seppuku nejvíce, ji většinou velmi zkreslují. Harakiri mohlo být provedeno například jako upozornění pána, že jedná špatně, po prohrané bitvě, z rozhořčení, nebo jako následování pána na onen svět. Dokonce mohla samuraje k seppuku odsoudit i jeho pán. Vždy se ale jednalo o velmi respektovaný čin, který vlastně v různých formách existoval v mnoha zemích.

Některé sebevraždy harakiri vstoupily do dějin. Jednou z nich je podle Jakuba Zemana třeba sebevražda generále Takidžiró Óniši, který v roce 1945 takto umíral neuvěřitelných 17 hodin. Tuto formu si zvolil sám, pomalu krvácel, a přitom si vykládal s přítomnými. Seppuku je občas v Japonsku prováděno i dodnes, i když v nepoměrně menší míře.

Zdroje:

www.securitymagazin.cz, en.wikipedia.org, allthatsinteresting.com