Historie harémů se začala psát již za antické achaimenovské říše kolem 7. století př. n. l. Paláce vyhrazené jen pro ženy ale existovaly i v Číně a Byzanci. Nejznámější a nejvelkolepější ubikace však bývaly v Osmanské říši.
Ve speciálních domech nežily jen sultánovy manželky. Byla zde ubytována i jeho matka, sestry a další ženské příbuzné. Těm sloužily otrokyně a o bezpečnost se starali vykastrovaní strážci - eunuchové. Mezi obyvatele patřily i děti, včetně chlapců. Ti harém opouštěli ve svých šestnácti letech, ve věku, kdy byli považováni za dostatečně zralé. Za dynastie Sásánovců bylo například v harému přítomno až 3000 manželek a 12000 otrokyň.
Život v harémech
Představa, že ženy v harému tráví svůj den lenošením u bazénu, kde čekají na chvíli, kdy si je pán domu vybere do svého lože, není přesná. Podle historiků tento obraz vytvořili především evropští cestovatelé a umělci, kteří do vyhrazených prostor neměli šanci vstoupit.
Většina jeho obyvatelek sultána v životě neviděla a nahota pro ně byla tabu. Místo přepychového oblečení nosívaly strohé tuniky a jejich život řídila přísná a předem stanovená pravidla. Jakmile se ženy v harému ocitly, jejich vazby s minulostí byly ukončeny. Svůj čas vyplňovaly výukou mravů, tance, ručních prací, ale také matematiky a logiky. Řada z nich se připravovala na roli dokonalých manželek rodinných spojenců nebo vládních úředníků. Ty nejkrásnější tvořily skupinu vyhrazenou pro sultána.
Obyvatelky královských harémů často hrály významné role. Nejprestižnějším titulem byla Valide sultan, neboli matka sultána. Pyšnila se značným politickým vlivem a byla to právě ona, kdo určoval, která z konkubín stráví noc se svým panovníkem, nebo, pokud porušila pravidla, bude potrestána mučením či smrtí.
Centrum reprodukční politiky
I přesto, že harém by především vzdělávací institucí žen a jejich dětí, prioritně byl reprodukčním centrem. Pohlavní život probíhal v prostředí přísné hierarchie a odstupňování moci a byl důkladně kontrolován.
Vybrané krasavice, kterým se říkalo odalisky, měly jediný úkol. Otěhotnět a donosit dítě. Tradice si žádala, že každá z konkubín mohla porodit pouze jednoho syna. Pokud svůj úkol splnila, vztah se sultánem byl ukončen. „Matky panovníkových synů se těší velké úctě a mají značná privilegia. Pyšní se vlastními komnatami, kuchařkami, služebnictvem a osobním eunuchem," popsal v roce 1519 život žen italský cestovatel Theodore Spandugino. „Pokud sultán zemře, mají právo na doživotní penzi. Ostatní poskytují pouze rozkoš. Mají se provdat za jiné muže. Proto jich každý den několik harém opustí a několik nových zase přijde.”
Zdroj:
www.zivot.pluska.sk, www.factinate.com, www.cs.wikipedia.org
