Už během vlády Karla IV. začali veřejně poukazovat na neutěšené vnitřní poměry v církvi jednotliví kazatelé, jako byli Konrád Waldhauser nebo Jan Milíč z Kroměříže. Vadil jim rozmařilý život duchovních, jejich bohatství, pýcha a vnější okázalost. Koncem 14. století se do Prahy dostaly spisy anglického reformátora Jana Viklefa týkající se nápravy církve. Viklefovy myšlenky následně ovlivnily i Jana Husa.

Hus spatřil světlo světa podle všeho roku 1371 v jihočeském Husinci na Prachaticku. Po příchodu do Prahy začal studovat na artistické fakultě, což je v podstatě dnešní filozofická fakulta, kde roku 1396 získal titul mistra svobodných umění. Čtyři roky poté byl vysvěcen na kněze.

Rektor a nesmlouvavý kazatel

Hus na pražské univerzitě vyučoval a v letech 1409–1410 stál dokonce v jejím čele jako rektor. Mezi roky 1402–1412 kázal v Betlémské kapli v Praze. Ostře vystupoval proti mravnímu úpadku církve a poukazoval třeba na kupčení s odpustky, což znamenalo, že si odpuštění za své hříchy mohli lidé kupovat. Hus také odmítal ničení Viklefových knih a stejně tak se stavěl i proti zákazu kázání v soukromých kaplích, který se vztahoval mimo jiné i na Betlémskou kapli.

Betlémská kaple představovala jedno z největších shromaždišť v tehdejší Praze. Prostory tohoto typu byly určeny nejen pro křesťanská kázání, ale zároveň sloužily i jako jakási informační centra, kde se lidé dozvídali o dění v zemi i ve světě. Kaple pojala až tří tisíce posluchačů a v časech, kdy zde v českém jazyce Hus kázal, se uvnitř tísnila hlava na hlavě. Husova promlouvání přitahovala nejen chudinu, ale také měšťany a šlechtu. Častou návštěvnicí a Husovou velkou obdivovatelkou byla i manželka krále Václava IV. Žofie Bavorská.

Neobhajovat se, jen odvolat

Roku 1411 byl Hus z příkazu papežské kurie prohlášen za odpadlíka a nad jeho osobou byla vyhlášena klatba. Situace v Praze se začal dramatizovat. V souvislosti s protiodpustkovými bouřemi byli zatčeni a i přes Husovy prosby následně popraveni tři řemeslničtí tovaryši. Král Václav nehodlal trpět v Praze anarchii a roku 1412 se s Husem rozešel.

Po nuceném odchodu z Prahy Hus působil v jižních Čechách, kde kázal v okolí Kozího hrádku. Na koncil do německé Kostnice, kam dostal pozvání od Václavova bratra Zikmunda Lucemburského a kde měl obhajovat svoje učení, se i s doprovodem vypravil z hradu Krakovec poblíž Rakovníka na podzim 1414. Zikmundovo pozvání obsahovalo zajištění bezpečné cesty do Kostnice, církevní soud koncilu už ovšem do Zikmundovy pravomoci jakožto římského krále nespadal. Spoustu ochranných a doporučujících písemností měl Hus od české šlechty.

Bezvousý tlouštík

Nedlouho po příjezdu byl Hus zatčen, obviněn z kacířství, a aniž dostal možnost obhajoby (měl jen své učení bez výhrad odvolat), skončil v létě 1415 na hranici. Stejně dopadl o rok později i Husův přítel Jeroným Pražský, který se ho pokoušel obhajovat. V Čechách se kvůli smrti oblíbených kazatelů zvedla vlna odporu. Symbolem husitského hnutí se stal kalich, který vyjadřoval přijímání svátosti oltářní všem věřícím pod obojí způsobou – tedy chleba i vína – podle původního zvyku křesťanů. Nastalá husitská revoluce pak v Českém království smetla staré pořádky. Po slavnostním vyhlášení kompaktát na jihlavském sněmu v roce 1436 se v českých zemích ustanovil stav dvojí víry – katolické a kališnické.

Za připomenutí stojí fakt, že Husa známe jako vysokého, vyzáblého muže s ostrými rysy v obličeji, plamenným pohledem a s bradkou. Zachovalé dobové prameny jej ale zpodobňují spíše jako zavalitého člověka nevelkého vzrůstu s oválným bezvousým obličejem a navíc s tonzurou na hlavě.

Pavlína Pitrová